Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Žamboši folk-progressive / Vsetín

„Folk is not mrkef!“

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

  • Louvre [singl 2015] 2 409 ×
  • Miluj mě zlehka, drž mě pevně (2012) 5 332 ×
  • Něco na léto (2012) 4 258 ×
  • Supersong (2012) 3 829 ×
  • Basama s fixama (2012) 4 469 × Stáhnout MP3 zdarma
  • Zavřou nás všechny (2012) 4 086 × Stáhnout MP3 zdarma
  • Pane Nohavico (2012) 4 174 × Stáhnout MP3 zdarma
  • S_p_a_m_p_a_p_á_m (Přituhuje 2009) 6 838 × Stáhnout MP3 zdarma
  • Dřevorubecká (Přituhuje 2009) 6 370 ×
  • O ohních, trávě a milencích (Přituhuje 2009) 5 163 ×
  • Pravda o múzách (To se to hraje 2006) 4 621 ×
  • Krátká paměť (To se to hraje 2006) 4 463 ×
  • Hledaní Loutkáře (Cover by Paladran+Steeltormentor) 3 505 × Stáhnout MP3 zdarma

Novinky

1 2 3 4 5 68101317212632384449535557 58 59 60 61

Jan napsal příběh:

Tendle příběh je pravda, ať sním svůj klobouk jestli vám budu lhát, já jel sem do Banátu, do Banátu s Nedavaškou hrát... Ano, letošní PéEfko týdle vaší milovaný kapely bude trochu obsáhlejší, ale o to víc si ho při psaní užiju. Navíc, v záplavě zphotoshopovaných přání zaplavujících internet zajisté vynikne. Přinejmenším délkou textu...

Do Banátu jsme se moc těšili! Skoro rok jsme měli v kalendáři bloklý termín a odříkali nabídky na jiné akce řkouc... Sorry, ale jedeme hrát do Banátu, do Rumunska, dopr..le to bude krása! Když jsme se dověděli, že se jede vlakem, naše cestovatelská srdce jásala. No a pak Stáňu dva týdny před odjezdem chytla záda a řekla jí, zůstaneš doma, nepojedeš nikam. Byli jsme s Jurou smutní, bez Staňky totiž dycky hrozně zdivočíme, pijeme a méně dbáme svých hygien. Jura několikrát ve svých příspěvcích na sociální síti zmínil, že se o mne bude muset místo Staňky starat, já se mu mstil a oplácel, že jestli bude smrdět, nepustím ho do stanu. Nakonec jsme před odjezdem uzavřeli příměří a slíbili si, že si každý poletíme ve své raketě a jen v případě akutní smrti si do ní navzájem polezem. Kdybychom jen věděli!

Jak se den odjezdu blížil, shromažďoval jsem věci na hromadu a chytal cestovní horečku. Dva dny před odjezdem jsem učinil dotaz: „Juro, a už máš zabalený?“ Jura na zkoušce něco zamumlal o tom, že už zháňá batožinu... Dobrý, říkal jsem si, aspoň ví, že se brzy jede. Domluvili jsme se, že vyrazíme vlakem už ze Vsetína a s přestupem v Hranicích přisvištíme do Brna. Malou neznámou byl pěší transfer z hlaváku na staré nádraží, přeci jen, kytara, kombo, efekty, futujara, batohy, piva... No ale věřili jsme si, že to unesem, neboť jsme ještě junáci, jak říkává Jura...

Takže čekám na zkušebně, vlak ze Vsetína odjížděl v 16:05... Čekám, čekám a Jura nikde. Nervozita stoupá, volám mu kde je. „Jane, ty vo.e, su v koloně v Lužné, dělajú tu cestu“ Hm, říkám si, výborný start! 16:00 přijíždí Jura, od gum mu stoupá dým, říká že cestářom projel horkým asfaltem... No ale vlak už stejně nestíháme, musíme dojet do Hranic, tož nic, aspoň omlátíš asfalt z kol. Na nádraží se s námi ještě loučí Staňka, směje se, dělá nám křížky na čela a říká, hoši hoši, jaký začátek, taková je dycky celá akce!... Neboj kotě! Uklidňuje Jura, to zlomíme!

Do Hranic valíme autem kosmickou rychlostí, vyhazujem cajky před nádražím a Jura odparkovává auto na těch pět dní někam mimo placenou zónu. Běžíme na naše nástupiště. Sotva zhluboka oddechující junáci naskládají všechna svá proklatě těžká zavazadla v kupé a dosednou, vlak se rozjíždí. Uf! Zlomili jsme to! Vytahuju víno. Během dvaceti minut je láhev francouzskýho chardonay prázdná a náladička výborná. Přistoupili? Vytahuju s úsměvem jízdenky, mám i pro Juru. Dal bych si pivo říká Jura, když slyší rachotit vozejk s občerstvením. Čtyřicet korun... A pak začne Jura hledat peněženku. Hledá, hledá, šacuje sebe, batoh... Nikde nic. Pivo mu platím já a trochu se směju... Takže se o mne budeš starat jo? Kotě jo? No, copak prachy říká... Ale měl jsem tam pas. Úsměv mi tuhne. Počkej, ty vo.e, jako chceš mi říct že nemáš pas? Jak se chceš dostat přes hranice? Rumuni tě zatknou, můžeš zastavit celej vlak! Neboj kotě, to dám, děj sa vúla Boží, máme Stančiny křížky. Začalo mě pálit čelo.

Transfer v Brně proběhl bez větších problémů, dokoupili jsme ještě trochu vejna a pejva a ověšení zavazadly procházeli krzeva obchodní centrum jako zpocení, zato opravdoví junáci. Pozitivní bylo, že jsme začali potkávat podobně vypadající individua, takže jsme obdivné nebo spíše asi opovržlivé pohledy nakupujících krásek snášeli s nadhledem a když jsme někde před námi uslyšeli řev... Banááát!... Vaňkovka byla naše.

V Brně jsme do vlaku odložili hrací věci a před devátou večerní se zavřely poslední dveře toho šílenýho dvacetivagónovýho expresu a vyrazilo se vstříc dobrodružství. Při nástupu jsme museli ukázat cestovní doklady kapitánům vagónu. Co Jura v tom chaosu při nastupování ukázal netuším, ale seděl vedle mne. To bude ostuda, kua jak tě chytí... Neboj kotě!

Až na Rumunsko-Maďarské hranice se mi jelo vcelku dobře. Juru jsem v průběhu několikrát zahlédl, ale každý jsme si hleděli svého. Hojně jsem se prodíral s vejnem a šroubovací outdoor sklínkou po vlaku, přidával se k jamujícím muzikantům, seznamoval se s cestujícími a zdravil kamarády. Cesta byla jedna velká párty, fakt pařba jako svině, doporučuju zažít! No a pak, na hranicích začala celní kontrola. Jura utekl z vagónu a schoval se venku za nákladní vlak, který tam, patrně pro něj, Pánbů přistavil. Co dělá blázen, ptají se mne spolucestující... Nemá cestovní doklady... Cože?! On nemám cestovní doklady? Zpráva se šumivě šíří kupéčky. Přituhuje, maďarští celníci dělaj rojnici a jdou venkem i vlakem proti sobě... Beru kytaru a zpívám otevřeným oknem píseň s refrénem: „Juróóó, Juróóó, bacha idú zleva...“ nebo: „Juróóó, Juróóó, bacha idú zprava...“ Za chvíli se ke mně přidávají spolucestující a řvem oknem: „Juróóó, Juróóó, huž só preč, možeš nastóóópiť!“ a já se v duchu modlím, ať žádný z maďarů neumí česky. Vlak sebou trhne a jedem na další kontrolu, tentokrát v Rumunsku. Když se Jura objeví, sklidí od dam samozřejmě potlesk, sviňák jeden! Pro všechny je geroj největší. Ale skromně říká, zme teprv v půlce, pomalu, pomalu. Než začne druhá kontrola, vymýšlíme všichni pro Juru strategie, přičemž nejlíp se jeví myšlenka, že by se narval nad dveře do prostoru pro zavazadla a dělal, že je kufr. Jenže se tam kvůli břichu nevejde. Vlak staví v polích, strčí do nádraží na hranicích s Rumunskem jen lokomotivu, nikde žádné další vlaky, kam by se dalo schovat... Jura znervózní a pak se ztratí... Všichni jsme z toho dost vynervovaní, jak to dopadne, neboť tihle celníci jsou dost pečliví, dívají se na fotky v dokladech, zda sedí s originály ksichtů a mně se to zdá pro Juru dost beznadějné. Tady píseň nic nezmůže. Kontrola trvá kolem hodiny. Když se vlak rozjede a Jura nikde, všichni se mne ptají kde je? Říkám jim, ať se o něj nebojí, že projel stopem celou Evropu a s policajtama si umí poradit... Po chvíli se objeví a vítězně dosedá ve svém kupé. „Dělal jsem, že nosím pivo, vytáh jsem jednu prázdnou bečku z vlaku a venkem jsem ji důležitě krz celníky pronesl do už zkontrolovaný části vejpravy. Ještě mi drželi dveře!“ Ty pytla, ty seš vážně dobrej, obdivné mručení a pohledy, který sem mu záviděl už mne začaly dokonce i trochu sr.t, tak jsem se šel raděj projít. Ale napadlo mne, že jsme to vážně zlomili, že si zahrajeme. A kdyby si Juru při zpáteční cestě celníci přeci jen nechali v šatlavě na semeno, nevadí, hlavně že odehrajeme festival... Jasně!...

Z nádraží v Oršavě nás autobusy vyvezly ke křížku nad údolím Eibenthál a já vyrazil s davem. Jura se mi v tom rumrejchu ztratil. Nad hospodou U Medvěda jsem v docela příkrém svahu rozbil stan v muzikantským kempu, zabydlel si místo a sestoupil dolů hledat Juru, ať ví, kde spí. Našel jsem ho brzy, seděl na lavičce za scénou, samozřejmě pivo a smál se. Říkám mu, kde je stan a instruhuju ho. Odpovídá mi: „Neboj kotě, já zůstanu tady...“ Kde tady, ptám se? „No tady, tady na tý lavičce...“ Zaklepe na ni. „Je tu šecko, střecha nad hlavou (slunečník nad lavičkou), pitná voda (kohoutek za lavičkou), kultura (scéna tři metry od lavičky), záchody i sprcha a do hospody blízko.“ Já jen zírám. Říkám mu, že se tady jamuje do rána, že se nevyspí, co když začne pršet... „Neboj kotě, užiju si to.“ Tak oukej kámo, říkám mu, kdyby něco, mám stan nahoře a hrajeme až v sobotu, ale to já ti eště raději připomenu. Jo, to mi raděj eště připomeň. A začala první noc v Banátu. Jam byl U Medvěda parádní, zpívala se dokonce i opera a když kolem půl čtvrtý ráno dorazila šestičlenná partička muzikantů – dechovka včetně velkého bubnu, viděl jsem už Juru spokojeně spát ve spacáku na lavičce, která s každým úderem do obrovskýho kopáku trochu nadskakovala... Je to vážně geroj, pomyslel jsem si.

Banát jsem si moc užíval, koutkem oka viděl mého obyvatele lavičky vždycky v pohodě a družných debatách, samozřejmě nosil mu kávu, rozměňoval banáty, vysvětloval mu kde je jídelna, hlavní scéna atd. Prostě klasika. Domluvili jme se, že první den společně učiníme pěší výpravu od Medvěda, k hlavní scéně. Stanovili jsme si podmínku, že si ale u každé místní chalupy dáme na půl panáka višňovky, případně, jiných dalších místních samoalkoholů. Vyrazili jsme v pět odpoledne, bylo krásně, obloha vymetená, celý den bylo parádní vedro. Místňáci nám ochotně nalévali, my ochotně pili a kdyby se k nám nepřidala kamarádka, asi bychom to v půlce u desátý chalupy zabalili. Jura se sázel s jedním místním starousedlíkem, že když na drc nastartuje starou dáčii zaházenou slámou, koupíme všechny lahve vystavenýho místního koňaku, ale odvlekli jsme ho. Dělali si ze mne srandu, že nemám, co jsme zhubnul, žádnou pr..el, no hodně jsme se nasmáli, co vám budu povídat. Už se smrákalo, asi tak osm set metrů od hlavní scény, stánků s jídlem a centra noční zábavy se ke mně Jura přitočil a říka: „Jane, Jane, já už nemůžu dál, běžte, nechte mě tady...“ Říkám mu, co blbneš, dyť si eště vcelku v pohodě, mluvíš normálně, co je, šak nejsi eště tak ožralý... „Ne Jane, fakt běžte, já už nemůžu... Víš jak jsem sa zlél tú dvoulitrovú flašú vody, než zme vyrazili?... Jak bylo vedro, tož sem si zmáčal celé kraťasy a jak pod nima nemám spodní prádlo, tož sem si cestú dodřél šíleně kule... Tož ale Jane jak! Hrozně! Každý krok ňa bolí, nemožu už pokračovat.“ Juro, kurnik ale co teď s tebou, jak se dostaneš dom, na lavku? „Jane neboj sa, počkám tu na taxíka, běž sa baviť.“ Než jeho belhavou siluetu polkla tma, dal jsme mu ještě v tubě francouzkej krém na ruce, ať kulám uleví. (kdyby francouzi věděli!) Bylo mi Jury líto, ale co jsem měl dělat, byl jsem opilý a tak jsem se ve své raketě letěl bavit. Kolem páté ráno jsem ho ještě zkontroloval, spal na lavce a kolem hřměl muzikantskej sejšn a duněly pro změnu dva cajony...

Na druhý den mi Jura vypráví: „Jane to byla kua cesta! Taxíky nejely, tak jsem se vydal zpátky pěšky a šlo to fakt hodně pomalu. Z jedné chalupy vyšla tak osmdesátiletá stařenka s čaganem a devadesátiletý dědáček se dvěma čaganama, ty vo.e Jane, já sem je normálně nemoh dohnat! Doprotivky chodili návštěvníci festivalu, zdravili je a mysleli si, asi podle chůze, že su jejich syn!“ Krém samozřejmě celý vypotřeboval... Den prožil Jura opět na lavičce, bylo to pro něj takové bezpečné místo, navíc, moc ani chodit nemohl...

Odehrál jsem u Medvěda v pátek sólo koncert se songama z desky Wolf lost in the poem a opět vyrazil na hlavní scénu, Jura neopouštěl známá místa. Nad ránem jsem ho již na lavičce nenašel, ale věřil jsem, že je všechno v pořádku a že se chtěl prospat, tak se uklidil někam do klidu. Přeci jen, spát třetí noc v prostřed rozjetýho večírku, kule bolavý... Chápal jsem to. Navíc, říkal jsem si, je už sobota, hrajeme, tak chce být trochu čerstvej. Ví, že kolem šestý zkoušíme s Katkou Žilovou, která zastoupila na baskytaru v Banátu Staňku. No jenže s Katkou zkoušíme za hlavní scénou a Jura nikde... Začátek je v osm večer... O půl osmé přibíhá pořadatel se vzkazem od Jury. Prej leží se sračkou a zimnicí ve škole. Dost vystresovanej přemlouvám kluky od koloběžek Yedoo, ať mi půjčí kolobku a jedu dolů za Jurou. Najdu ho zalezlýho v patře školy, uplně zesláblýho, neschopnýho ani mluvit... Je mi jasný, že hrát nezvládne. Ok, říkám vydrž kotě, zavolám ti pomoc! S vědomím, že za čtvrt hodiny mají „Žamboši“ odehrát v programu festivalu na který se jede dvacet hodin vlakem a je tisíc kiláků od domova svůj triumfální set, čekám zoufale na taxík... Naštěstí ještě jeden jede. Přibíhám k pódiu a řvu na Pavla Magnuska, bubeníka z Amigos, pojď hrát, to dáš, budu ti signalizovat. Vysvětluju ještě ve dvou minutách u infostánku kde je Jura a prosím je, ať dolů pošlou zdravotníky... A už musíme zvučit.

Koncert dopadl dobře, byl jsem sice mírně s pozorností na štíru... Přeci jen, věnovat se publiku a při tom signalizovat stopky bubeníkovi a basačce, který hrajou ty songy poprvý v životě... Ale oba, jak Katka tak Pavel jsou skvělí muzikanti a zvládli to naprosto parádně! Před přídavkem mi David Stypka ukazoval, že dobrý, myslel jsem si v rauši, že mává, ať už vypadnem... Noc po tomhle koncertě si vůbec nepamatuju. Vím jen, že jsem nešel vůbec spát a že jsem kolem sedmé ráno sbalil stan a šel za Jurou do školy. Ležel tam jak mrtvola, bledý jako stěna. Zdravotníci za ním nedorazili, dal jsem mu tedy platíčka endiaronu a černýho uhlí. Říkám mu, v jedenáct odjížděj autobusy od Křížku, dáš to? Kývl nepatrně bílou rukou, že jo.

Cesta zpátky byla vysilující i pro mne a to jsem prosím neměl ani sračku, ani odřený kule, nebyl jsem smutnej, že se trmácím tisíc kiláků na fesťák a ani na něm nehraju, přičemž budu muset ještě dvakrát, celej zesláblej, zdrhat před celníkama... Jura to ale všechno dal, zvládl to! Podařilo se mu opět uniknout zatčení, v Brně si pro nás „půjčil“ v Hypernově nákupní vozejk a vezli jsme si naše zavazadla na hlavní nádraží jako na začátku výše zmínění junáci. Cestu z Brna Jura ve vlaku prospal a v pondělí kolem deváté ráno jsme dorazili autem na Vsetín i s Jurovými doklady, které v autě zapadly někam za sedačku. A konečně si sejmuli z čel Stančiny křížky.

Přeju vám tedy, za kapelu Žamboši, ať jste junáci, ať to všechno v následujícím roce 2018 zvládnete jako Jura v Banátu. Protože nikdo přeci netvrdí, že to bude pohodička! PF 2018!

H+S+J


Nová deska"...

Upraveno:


   Jan odešel do hor,aby dokončil textový materiál na desku.Použil jsem výrazy běžné v šůbyznysu",ale doufám,že budeme zase s budoucí deskou" mimo.Jan napsal texty a k tomu nahrál kytaru,výsledek mi poslal.Teď postupně poslouchám a píšu si poznámky o tom co by dle mého, písničkám prospělo.Jelikož se cítím poslední dobou prázdný",tak mne tato činnost pomalu naplňuje.Moc bych Vám přátelé přál,také když se cítíte na dně",abyste měli třeba práci /mimochodem i tu mám radostnou/ nebo zálibu a kamarády,kteří Vás nenechají dlouho v bahně".

  Začal advent a snad si každý vybere jak nenásilně pomoci někomu.Nemusí to být ty velkohubé charitativní akce.Moc Vám všem přeju šťastné cesty a síly k překonání,spadlých stromů a protivětru.I když obě překážky považuji spíše za krásné,Bohužel jsou překážky,které nejsou vůbec krásné ani příjemné...

  Do konce roku" máme ještě dva koncerty viz: www.zambosi.cz tak se snad ještě s některýma setkáme.


   


Žádost

Přátelé chtěl bych zdůraznit,že veškeré články na Bandzone.cz píšu já Jiří Nedavaška!
Stanislava má na starosti Twitter.
Jan webové stránky a plno jiných věcí.

Ne vždy jsou moje názory shodné s ostatníma členama Žambochů.
Proto díky Jane a Stanislavo,že mne necenzurujete.

P.S.Prst do prdele u bří Doležalů jsem zažil pouze já a pana Fulghuma si Jan a Stanislava opravdu užili na rozdíl ode mne.


1 2 3 4 5 68101317212632384449535557 58 59 60 61