Kapely vznikají různým způsobem, přátelským, castingovým, někdy manažersky nudným, jindy dost kuriózním. O akusticko-psychedelické dvojici Sousedi se například traduje, že se seznámila na chodbě domu, když prchala před
unikajícím plynem. Hudební těleso Yamabushi se dalo dohromady dokonce pod hrozbou bombového útoku!
27. května 2016 se v Autonomním sociálním centru Klinika, zrovna po policejním řádění interiérově obnaženém až na betonovou kostru, konal solidární koncert na podporu rušeného klubu Rybanaruby. Jednou z vystupujících měla
být i kapela s názvem Yamabu, tedy alternativní improvizace členů legendární a dosud činné české kapely nové vlny Máma Bubo. Ať už to bylo vlivem komunikačního šumu, zápisu do špatné diářové kolonky nebo během týdne ohlášené třetí (fiktivní) bomby pro
Kliniku, většina hudebníků nedorazila. Kapelník Vlastislav Matoušek nechtěl zklamat statečné přítomné publikum a tak z torz ostatních vystupujících kapel narychlo poskládal svérázné těleso. Z hudebně-literárního heligonkového dua Pražský syndrom si půjčil
elektronického improvizátora Jana Polanského a z free-jazz avantgardy Surfin´ Bazooka poté kovového noisera Uncle Grashu, který vystupuje pouze v černobílé masce zlé jeptišky. Skupinu doplnila Kateřina Vožická, která hraje na strunný středověký hudební
nástroj s kolečkem a klikou místo smyčce, niněru. Každý po svém a všichni dohromady zahráli k zpěvu-veršům Vlastislava Matouška s vlastnoručně vyrobenou bezpražcovou baskytarou. Tento hudební vědec, pedagog, multiinstrumentalista v oblasti etnických
nástrojů, člen mnoha kapel a milovník Japonska pojmenoval nově vzniklou čtveřici Yamabushi, v překladu „horský bojovník“. Nutno však podotknout, že všichni výše jmenovaní se už dříve znali a přátelili a především spolu mnohokrát improvizovali v rámci
projektu Pavla Straky, projekcí filmů s živým hudebním doprovodem, právě v prostoru Rybynaruby.
Nepočítáme-li seznamovací jam, tak druhý oficiální koncert Yamabushi se konal 27. února v Klubu Paliárka, který je na kopci nad hřbitovem, kousek od profláknuté vilové čtvrti Bertramka poblíž Smíchova. Jak zní všechny
nástroje této třígenerační kapely pospolu, si stěží dokáže představit hudební skladatel, fantazie běžného nevzdělaného posluchače prostě nemá šanci. O to silnější je reálný zážitek. Mnohovrstvá a mnohobarevná změť, místy ovšem harmonická až taneční. Skrze
vtipné i filozofické texty písní, některé od Jana Buriana a dalších známých autorů, zní elektronika na pomezí techna z nástroje podobného barevně svítící kalkulačce, rezonuje změť krabiček a kabelů, je slyšet rachtání řetězu, zvonění kravských zvonců,
dunění baskytary, theremin, broušení plechové krabice kotoučem od mixéru a nad tím vším se vznáší teskné tóny niněry, kterou obecenstvo dojímali už středověcí žebráci.
Po koncertě se k Uncle Grashovi, který si jako jediný nesbalil svá fidlátka, přidal Vít Klouček a společně odimprovizovali ufologickou seanci pro dva thereminy a přilehlé nástroje. Posluchači v beztížném stavu skutečně pluli
vesmírem, aby sem tam hlavou narazili do hvězdné bodliny nebo husté mlhy.
Na Paliárce po mně nechtěli vstupné, u baru jsem kromě účtenky se jménem dostala přednášku o plovoucí modelíně, ze které je možné vyrábět mořská zvířata + jsem shlédla výstavu těchto zvířat. Když jsem se ptala účinkujících,
proč pondělí, neboť je jasné, že skoro nikdo nepřijde, dostala jsem undergroundovou odpověď: „Prostě jsme si chtěli společně zase zahrát!“
Autor: Karolina Válová
Igelitovej Pepík, plechovej sud a jáma v duši
V roce 1986 spatřil světlo světa zvláštní hudební dokument „Hudba 85“. Jeho tvůrci si předsevzali nelehký a tehdy kariérně dost riskantní úkol, zmapovat a filmově zakonzervovat hudbu kapel, které se pohybovaly na tenké hraně
legality. Ve dvouhodinové koláži klipů a záznamů koncertů se objevili: Garáž, Dybbuk, Krásné nové stroje, Nahoru po schodišti dolů band, Precedens, Hogo Fogo, FPB, Hudba Praha, STP,
Babalet, Máma Bubo a OZW. Posledně jmenovaná skupina Onkel Zbynda's Winterrock (OZW) má ve filmu, kromě jiných, záznam písně „Igelitovej Pepík“. Text je ironická balada o Pepíkovi, majiteli igelitových končetin, který měl navíc „úplně na houby igelitovej pytlík“. Po
sběru se houby v nevhodném pytlíku zapařily a Pepík zemřel na otravu. Zvuk byl tehdy ve jménu nové vlny řádně neharmonický a upískaný. Když se podíváte na jejich originální dlouhonosé kostýmy, skoro se podivíte, co že se tehdy normalizačním cenzorům
nelíbilo…
…pravděpodobně též nadčasová pasáž textu o igelitové hlavě, která pobaví posluchače i o více než třicet let později.
6. září 2017 uzavírala svébytným pojetím „Igelitového Pepíka“ kapela Yamabushi svůj koncert v pražském klubu Sběrné suroviny. Rozhodně jím ale
neuzavřela své letní turné, které kromě šesti pražských koncertů, zahrnovalo také účast na vzdálenějších festivalech. Začalo někdy na začátku června, kdy do experimentálně-alternativního uskupení nastálo přibyly dva relativně standardní hudební nástroje,
elektrická kytara a bicí. Jak se ovšem dalo čekat, s neběžnými hudebníky. Kytarista a střídavě druhý až třetí zpěv, Petr Slezák z žižkovského bigbítového Sladkého Konce, je dlouholetým kolegou kapelníka a především výrazného českého muzikologa Vlastislava
Matouška z kapely Yamabu. Z jejího repertoáru má Yamabushi rovněž vypůjčených pár písní. Pochopitelně
s výraznými úpravami. Ono totiž zkombinovat čím dál divočejší středověkou niněru Kateřiny Vožické s kovovými šponami okolí bombardujícím kuchyňským mixérem povýšeným na brusku střídaným údery Uncle Grashy do zánovního třicetilitrového plechového sudu s
pákovým uzávěrem (silné asociace s Plechovým bubínkem, že?), vyžaduje provádět v zavedené skladbě poměrně razantní kompoziční zásahy. Jak říká krotitel elektronických smyček a beatů Jan Polanský, „někdy zníme jako něco, co se hrálo v londýnských klubech
osmdesátých let, kdy každý z hudebníků byl na jiných drogách“. Celé těleso svorně tvrdí, že spolu vlastně nesecvičuje, respektive secvičuje tím, že tak často hraje. Mimochodem v Surovinách ani neladili, jen pustili proud do nástrojů a muzicírovali. A
slovy slavných autorů až filozofů do toho pěli o lupičích, o pandách a o raraších tak vtipně absurdně, až jednoho mrazilo v mozku. Možná proto při úvodním představování neopomene hlavní zpěvák dovětek „Yamabushi – jáma v duši“. Druhou posilou kapely je
poté vysokorychlostní bubeník David Slezák, vytrénovaný u hardcorových formací jako HOWL nebo Interpunkce. Hraním v tak žánrově odlišném prostředí se kromě tříbení stylu údajně „učí bubnovat potichu“. O tom, jak se mu to během koncertu podařilo, si budou obyvatelé Vršovic jistě ještě pár týdnů
povídat.
Byl to koncert nevšední i z hlediska výzdoby interiéru klubu, odehráli jej pod vlajkou DDR přilepenou na zeď pruhy černé lepenky připomínající drápy. Vlajku tam nechala spolukapela onoho večera Verkauf Musique hlásící se k „ostpunku“, rozhodně více poťouchle než ostalgicky. Kombinuje anglický sedmdesátkový punk, německou deutche neue Welle a minimalistické mnohovýznamové texty, z nichž
germanistovi tuhne krev v žilách. Jeden z kytaristů, Jiří Charypar, je spoluhráč Vlastislava Matouška z několikrát obnovené Máma Bubo. Jo jo, to jsou ti, kteří se rovněž objevili
v hudebním dokumentu zmíněném v úvodu.
Autor: Karolina Válová