!T.O.O.H.! death-grind / Praha

Zdravíme všechny příznivce! Máme pro vás další čerstvé zprávy. Text od Schizoida do druhé skladby na připravované EP je hotový. Song se jmenuje „Polygon hrůzy“.

Zde je úvodní sloka textu: 

Vstoupil do pozemské hry
proti své vůli,
oklamán
a znovu reinkarnován
na polygon hrůzy.

Pro příznivce Humanoidovy elektroniky máme také dobrou zprávu. Jose začal pracovat na novém minialbu a hodlá ke spolupráci přizvat jako bubeníka Juana (Schizoida). 

Od alba Earth Luck, kde bratři naposledy spolupracovali (§§), uběhlo spousta času (2010). Nyní však Juan nebude bicí pouze programovat, ale rovnou je nabubnuje, což je velká změna v přístupu. Jose vlastně navazuje na rozdělanou práci z roku 2021 v podobě tří krátkých skladbiček, které jsou sice již napsané, ale nemají finální zvukový háv. K těmto kompozicím přibude jedna novinka, na které již Jose pracuje.

Entita X

...

MIMOŘÁDNÉ ANARCHISTICKÉ PROHLÁŠENÍ: KANALIZAČNÍ REVOLUCE JE TADY! 

Alerta, Alerta! Všem pokrokovým soudruhům, lepševikům a vítačům! Trpíte chronickým nedostatkem inkluze a vaše bio-kávové dýchánky už nemají ten správný revoluční náboj? Unavuje vás to neustálé virtuální žvanění, pseudointelektuální onanie u kulatého stolu a slabošské debaty o tom, jak digitálně zkrotit systém?

Máme pro vás exkluzivní, fekálně-politický manuál o tom, jak vypadá multikulturní solidarita převedená do brutální, animální praxe! Zapomeňte na nudné transparenty, zbabělé schovávání se za antifašistické placky, bezpečné pouliční křičení z davu i pózování na nahlášených demonstracích. Přichází totální literární výplach, kde se naivní anarchistické ideály a zpackaná pirátská digitalizace natvrdo střetnou s nadrženou, žilnatou instalatérskou technikou z dovozu. Tohle není čtení pro slabé povahy a vítače, tohle je čistý, brutální výplach městské žumpy přímo do vašeho obýváku! Tohle je chirurgicky přesná, progresivní a technická deathmetalová anatomie do zvrácených útrob jednoho salonního aktivisty, který chtěl tak moc vítat uprchlíky s otevřenou náručí, až mu realita bez mazání roztáhla půlky a jeho vlastní ideologie mu zdemolovala anál. Připravte se na totální zničení vašich iluzí i prdelí v této zvrácené reportáži:


Zdivočelá hadice instalatéra z dovozu a zablácená čubka: Lekce z africké anatomie aneb Ponížený pirát lepševik Ivan Muňka, tuny smrdutého bláta a křehká blondýna, která konečně poznala pořádný průměr.

Absurdní peklo se právě propadlo do totální zvířecí apokalypsy plné toho nejhrubšího kalibru. Bongani, dvoumetrové černé hovado z Jižní Afriky s bicepsy jako vánočky, stojí rozkročený v koupelně a tiskne k sobě masivní, tlustou, žilnatou černou průmyslovou hadici. Proti němu se ke zdi choulí Jessica – drobná, padesátikilová blondýnka, která v tu chvíli netuší, že její luxusní byt se promění v totální mrdník.

„Teď uvidíš africkou sílu, ty děvko,“ zařve Bongani z legrace s brutálním přízvukem a otočí ventil na zvířecí maximum.

Potrubí pod barákem s hlasitým křupnutím mrdne. Tlak padesáti barů nevymrští vodu, ale tuny toho nejčernějšího, nejhustšího a nejvíc smrdutého bláta z hloubi městské žumpy. Ta tlustá černá hadice se s hrozným zařváním utrhne z Bonganiho sevření a začne mrdat zběsile, agresivně a nekontrolovatelně celým bytem. Jako nadržené, zdivočelé hovado rotuje v brutálních, animálních přírazech a s každým švihnutím chrlí do vzduchu proudy odporné, páchnoucí břečky. Bláto létá proudem na zdi, na strop, prostě všude. 

Jessica nestihne ani pípnout. Splašené gumové monstrum ji nabere plnou silou. Ta zmrdaná věc do ní buší, omotává se jí kolem pasu a smýká tou drobnou blondýnou po podlaze, která klouže pod vrstvou smradlavých hoven a bahna.

„Drž tu svini za hlavu! Chytni ji za krk!“ řve Bongani, jak se snaží v tom kluzkém mrdníku hadici zalehnout. 

Vtom hadice udělá šílenou osmičku a zasadí Jessice pořádnou ránu přímo na solár. Drobná blondýnka vyletí do vzduchu, proletí obývákem, prorazí sádrokartonovou příčku a zahučí hlavou napřed do ložnice, kde se zbytek blátivého gejzíru rozstříkne po její bílé posteli. 

Vtom se pomalinku, opatrně otevřou vchodové dveře. Do bytu vstupuje její přítel Ivan – zjemnělý hipster s pěstěným plnovousem, dredy a bio-kávou v ruce, zkrátka pirát a vítač-lepševik. Ztuhne s hubou dokořán. Všude létá hnědé bláto, zdi jsou rozmlácené na sračky a z ložnice koukají jen roztažené nohy jeho zmlácené, krvavé přítelkyně. Bongani na zemi bojuje s divoce sebou šijící černou hadicí, která vypadá jako nadržená obří anakonda.

„Kámo, ty debile! Pomoz mi to hovado zalehnout, nebo nás to tu všechny vomeje!“ zařve Bongani. 

Ivan upustí bio-kávu, divoce zamrká a hystericky zaječí: „Ty, ty, ty krávo! Jessico?! Co to má kurva znamenat?! Kdo je ten černej parchant a proč ti mrdá byt tou obří černou věcí?! Ty mě podvádíš s negrama z Afriky?!“

Hadice v tu chvíli udělá další divoký výkrut, plnou zvířecí silou švihne Ivana přes držku a nahodí mu celej ten jeho zkurvenej plnovous půl kilem smrdutého bláta. Tlaková vlna ho okamžitě složí k zemi do rozlité kávy a hoven.
 
Když Bongani konečně skočí po hlavním ventilu a brutální destrukce skončí, bytem se line nepředstavitelný zápach. Jessica leží v troskách zdi, obalená v černé krustě páchnoucích sraček, a v ruce pořád křečovitě svírá tu zplihlou, horkou černou gumu. Ivan leží opodál, brečí jako želva, plive bahno a utírá si vousy bio-kapesníčkem. Bongani se k nim proboří skrz nánosy špíny, utře si zablácené nízké čelo, s ledovým klidem zahlásí: „Africká síla, vy mrdky!“ Koukne na Ivana a zařve mu do ksichtu: 

„Máš strach, co, bílá hubo?! Zmrdal jsem ti tu tvoji bílou kurvičku, až naříkala a brečela slastí! Roztrhnul jsem jí hubu, kundí i prdelní díru a nastříkal jsem ti do ní hektolitry negerskýho genetickýho hlenu. Zkurvená bílá kanalizace dneska měla divokou noc! Tvoje stará už měla dost toho tvýho bio-mrdání, ty ubožáku! Zatímco jsi venku demonstroval proti Babišovi, SPD a Motoristům, Jessica mi tu dobrovolně roztahovala půlky a žrala mi z ruky!“ 

Jessica se v troskách postele divoce, zvráceně rozesměje. Vyplivne hrst teplého bahna a hlenu, vytrhne ze zdi zbytek prasklé trubky a začne se s ním nenasytně třít mezi roztaženýma nohama. „Jo, Ivane! Je to tak! Tvůj podmírák, prťavej bio-kašpárek mě nudil! Bongani a jeho parta mě mrdají do všech děr, až mi stříkají hovna z uší! Jsi nula!“ 

Ivan, naprosto zlomený, ponížený a zmatlaný fekáliemi, utrpí totální nervový kolaps. Jeho svět, který dosud tvořily jen parlament, psaní uvědomělých statusů na sociální sítě, nahlašování politických odpůrců, víkendové demonstrování, zapalování špeků a bezpečné pískání na plastové píšťalky z davu, se během vteřiny totálně zhroutil. Pohled na zablácenou čubku, která ho paroháčuje s dvoumetrovým černým instalatérem, v něm zažehne touhu okamžitě ukončit tohle pozemské utrpení, a to tím nejvíc šokujícím gestem odporu.

„Generální stávka! Já už nechci žít v tomhle zkurveným patriarchálním světě!“ zaječí Ivan zvířecím hlasem. „Já se na to můžu vysrat! Celá Antifa bojuje proti útlaku, a mě tady utiskuje vlastní stará s instalatérským hovadem!“ 

Vztyčí ruku v pěst a z plných plic zařve: „Jménem Antify a celosvětové anarchistické revoluce vyhlašuji boj této fašistické kanalizaci! Alerta, Alerta, Antifascista!“ V amoku si strhne pláťáky i s trenkami dolů, vystrčí bledou levičáckou prdel do prostoru a zaječí: „Když proplach, tak pro všechny! Zničte mě! Rozmrdejte mě na sračky!“ 

V naprostém šílenství se hodí na všechny čtyři, popadne divoce sebou šijící, pulzující konec obří černé průmyslové hadice a plnou silou si ho celý narve hluboko do prdele. Chce se nechat zevnitř rozervat smrdutým blátem a spáchat to nejbizarnější anarchistické suicidium v dějinách.

Jenže v tu vteřinu tlak v městské kanalizaci pod barákem definitivně dosáhne kritického bodu a potrubí exploduje. Místo obyčejného bláta proletí skrz hadici přímo do Ivanových útrob masivní gejzír horkého, hustého, hnilobného hnusu smíchaného s nejtemnější městskou močůvkou. Brutální vnitřní přetlak Ivana nafoukne jako pouťový balónek, přetrhne mu revoluční heslo v krku a odhodí ho na podlahu, kde ho další proud splašků zvenčí začne zaživa topit. Celý tenhle zvrácený mrdník ho definitivně pohřbí pod třímetrovou vrstvou. 

Bongani se jen zasměje hlubokým zvířecím hlasem, popadne Jessicu kolem pasu a oba se v té blátivé apokalypse dál zvráceně řežou smíchy nad rozervaným, ztuhlým levičákem Ivanem.

A v tom hrobovém tichu, které po explozi žumpy nastalo, zůstala viset jedna hluboká pravda. Ivan celý život bojoval proti fiktivnímu systému a hierarchiím, jen aby nakonec zjistil, že skutečná realita kašle na transparenty a politické proklamace. Příroda, tlak a fyzika totiž nemají žádné politické přesvědčení. Ivanovi Piráti kdysi slibovali, že pustí lidi do systému a digitálně zkrotí státní aparát, ale dopadlo to úplně stejně jako jejich slavná digitalizace stavebního řízení – totálním kolapsem, nefunkčním systémem a hromadou sraček, které musel nakonec uklízet někdo jiný.

Největší životní ironií však zůstalo, že Ivan ještě minulý víkend hrdě stál na demonstraci přímo vedle transparentu „Uprchlíci vítejte! Nacionalisti táhněte!“ a s nadšením vítal každého cizince s otevřenou náručí. Své multikulturní vizi věřil natolik, až mu realita ukázala její nejbrutálnější, animální podobu přímo v jeho vlastním obýváku. Bonganiho z dovozu sice doma přivítal přesně podle instrukcí z transparentu, vedle kterého tak hrdě pózoval, ale rozhodně nečekal, že tohle vítání skončí tak, že mu africký host naráz zdemoluje byt, zmrdá i přebere nenasytnou starou, a na závěr mu zmasakruje anál tlustou průmyslovou hadicí.

Anarchie, po které Ivan tolik toužil, nakonec přišla – ale neměla podobu svobody, nýbrž tlusté černé gumy narvané v jeho vlastních útrobách. Bojovat proti útlaku na ulici s hesly o solidaritě a zkoušet digitálně opravovat státní aparát je snadné, ale když se proti vám vzbouří vlastní spodní vody a vaši hosté převrátí zvrácenou levičáckou teorii v divokou, fekální praxi, nepomůže vám ani ta nejpevnější poslanecká imunita, nejekologičtější plátěná taška přes rameno, a dokonce ani ten největší antifašistický odznáček na klopě. Žádný systém nelze zdigitalizovat, pokud vás vaše vlastní čubka vymění za instalatéra bubáka a městská stoka vás i s vašimi ideály spolkne jako bezvýznamné, zablácené, kluzké hovno – přesně tak, jak se to v této povídce přihodilo soudruhu Ivanu Muňkovi.