
proklikejte odkazy a obrázky
internetový magazín Superbeat.cz - únor 2008 - recenze ROXY 08-02-11
Dochází Vám palivo? Dejte si Sunflower Caravan!
Sunflower Caravan, to je formace přímo stvořená pro koncertování. Důkazem toho je pondělní vystoupení v pražském Roxy.
Už brzy po osmé hodině se před klubem začal shromažďovat slušný dav, který se hned po otevření jak velká voda hrnul dolů vytvořit pořádný kotel. Atmosféru dokreslovala příjemná hudba a rudě osvětlené pódium s připravenou aparaturou. Kolem deváté
hodiny hudba utichla, na dvou velkoplošných obrazovkách se za doprovodu intra objevilo černobílé logo Sunflower Caravan a na scénu pomalu vstoupila sama kapela a začalo velkolepé představení.
Show téměr beze slov, zato plná úžasné energie, kdy neuvěřitelně hubený frontman Andy střídavě obsluhoval klávesy a hammondky, show, kdy basák Michell vystřihával famózní kytarové riffy a bubeník Vít si nestačil stírat pot z čela.
Po celou dobu vystoupení za kapelou běžela stejně psychedelická projekce, jako je samotná hudba Sunflower Caravan. Jednou se na plátně proháněly srnky, jindy se plynule prolínaly střihy z filmů ze 30. let se záběry na jednotlivé členy "karavanů".

Zaplněné Roxy se nadšeně vlnilo do rytmu hitů jako London Dancing, který se společně s rozcinkanou baladickou Sympathetic setkal s největším aplausem.
Ještě nikdy mi žádný koncert nepřipadal tak strašně krátký. Necelá hodinka a půl utekla jako voda a nám nezbylo nic jiného, než si vychutnat tu energii, kterou nás hudba Sunflowers nabila.
Kdo Sunflower Caravan nikdy neviděl hrát živě, může mít dojem, že projev čistě instrumentální kapely může působit tak trochu "staticky", ale opak je pravdou. Zvlášť, když má frontmana jako je Andy, což je neuvěřitelný živel a každému koncertu dodává
punc jedinečnosti díky svému neopakovatelnému projevu.
Zvuk hammondek a inspirace kapelami zvučných jmen sedmdesátých let dodává hudbě Sunflower Caravan tak trochu nádech retra, ale nasazení a touha kapely být co nejlepší věští Sunflower Caravan velkou a úspěšnou budoucnost.
A teď už jen to album...
Publikováno: 13.2.2008, autor: Lona.Lona
zpravodajský server Novinky.cz - leden 2008
Český Sunflower Caravan proráží za moře
Pražská klubová parta Sunflower Caravan se dobře zapsala v irském Dublinu, kde hrála poslední den roku 2007. Jako předskokany si je vybral frontman známých The Frames Glen Hansard.
8. 1. 2008 11:06
Sunflower Caravan rádi přijali pozvání jedné z nejznamnějších irských kapel, i když se kvůli leteckému transportu museli vzdát vlastních varhan "hammondek", které jsou příliš velké a těžké. Pro koncert si na místě půjčili menší varhany.
"Jakkoliv se však - ten večer nezvykle mnohonárodní - publikum zdálo zaskočené neznámou kapelou, už po první skladbě bylo z hlučného potlesku jasné, že došlo k porozumění," říká Michal Rejzek z D Smack U Promotion.
Skupina Sunflower Caravan je už u nás dobře známa svým agresivním a chytlavým způsobem hry na varhany. Používají je podobně jako jiné rockové skupiny kytaru. Na české scéně se stali poměrně unikátním jevem, jejich starší písně se dají přirovnat k úplně
prvním skladbám původní sestavy Deep Purple, ty novější jsou podstatně popovější.
Hvězdný parťák
Hansard, který je v současnosti velkou hvězdou v Evropě i v Americe díky hudebnímu romantickému filmu Once, se s kapelou seznámil ve Valašském Meziříčí a navštívil i jejich koncert v Paříži. Jeho popularita by mohla pražské skupině pomoci.
Hansard získal např. cenu Americké asociace filmových kritiků BFCA za nejlepší filmovou píseň (Falling Slowly), začátkem prosince dostal cenu Asociace losangeleských filmových kritiků za nejlepší hudbu k filmu a je nominován i na dvě ceny Grammy.
Společně s Hansardem je nominována i Češka Markéta Irglová, která hraje ve filmu Once hlavní roli.
Stanislav Dvořák, Novinky
časopis FILTER - listopad 2007
Sunflower Caravan píší o turné s The Ark
9. listopadu 2007 8:43
Kluci ze Sunflower Caravan vyrazili v říjnu na evropskou šnůru se švédskými The Ark. Celkem to dalo 12 dní, 6 států, 11 měst, 10 koncertů, 6 240 km a 60 hodin spánku.
Na úvod něco o problémech, se kterými jsme se potýkali. Mám-li mluvit přímo o hraní, skoro denně byl problém s prostorem na podiu. Málokteré podium, i když kluby se pyšnily kapacitou 500 - 800 lidí, nám umožnilo vměstnat se bez problémů k už
postaveným The Ark. Nutno říct, že nás to hodně vyškolilo. Hůř se komunikuje nejen s lidmi pod podiem, ale i členům kapely vzájemně. ´
Pak je tu neustálý spěch a s tím související stres. Všechno musí časově klapat, ale zároveň málokdy víte kdy a kam přesně dojet. Třeba v Miláně byla situace extrémní. Klub, kde jsme hráli, se totiž ten den otevíral. Přijeli jsme v 19:30
a dva chlápci natírali u vchodu poslední kusy zdi. Na podiu jsme zastihli The Ark v půlce zvukové zkoušky – jak jsme se později dozvěděli, celkový časový posun byl zapříčiněn čekáním až uschne lak na podlaze. Postavili jsme se „na hrubo“ a ze
sálu na nás někdo zakřičel, že máme 15 minut. Zvukař to vzal hodně vážně, například na můj dotaz jestli nemá lepicí pásku odpověděl něco jako „nemáme čas, padej
zvučit“.
Nadšené reakce nás povzbuzovaly, stejně jako fakt, že nejsme jen nějaká cizí, napůl nechtěná, partička, ale ze sta procent kamarádi a oblíbenci kapely, které předskakujeme. Z té byla často cítit určitá hrdost a zároveň pohoda, že nás tam mají. A
nejen přímo z kapely, nýbrž z celého teamu The Ark.
Kdykoliv to bylo možné, Ola Salo nás na závěr koncertu nezapomněl vyzvat k doprovodu při poslední skladbě jejich setlistu – Calleth You, Commeth I. The Ark nám drželi palce, poslouchali a vnímali každé naše vystoupení. Jen jednou jsme si jejich
autobus nechali ujet, a sice do Vídně, kde jsme The Ark nepředskakovali. A kapela si na to po opětovném shledání v Rock Café neopomněla postěžovat.
Popsat tolik zážitků je na omezeném prostoru nemožné. Člověk má „ups and downs“. Jednou je vám skvěle, je dobrá nálada a za pár hodin může nastat hádka o naprostou hloupost, anebo proto, že se setmělo a zabloudili jsme. I tak je naše
evropská zkušenost k nezaplacení.
Highlights: Berlin – Lido, Milano – Transilvania, Praha – Rock Café, Köln – Prime Club
Následky: Spousta nových přátelství a známostí, lehká závislost na alkoholu, ještě zvýšená závislost na hudbě, větší vyhranost a sehranost kapely, ale hlavně příjemně zvýšený zájem o naší hudbu, projevující se na našem Myspace profilu desítkami
komentářů, desítkami zpráv, asi dvěma sty nových virtuálních přátelství. A to vše neustále narůstá.
Opět v Čechách: 9. listopadu v pražském Abatonu
Autoři:
Michell (Sunflower Caravan)
časopis FILTER - leden 2007
Sunflower Caravan
Mluví se o nich jako o jednom z největších domácích objevů loňského roku. Sunflower Caravan smetli sedmdesátkový prach a dokazují, že hammondky nerovná se zašlé retro. (text: Veronika
Koloušková)
Sunflower Caravan, to jsou tři kluci, kteří dokáží s minimem prostředků předvést show jako málokdo. Jejich písničky hrané na piano, hammondky, basu a bicí (ano, žádný zpěv!) jsou
nepopsatelný úlet - barevné, hravé, strhující. Zatímco pět let pilovali svůj osobitý styl, který se od zběsilých psychedelických improvizací posunul k retrem navoněnému popu, doba jim hrála do noty a lidem pro jejich zvuk narostly uši. Zrání kapely
navíc výrazně urychlila tři švédská turné se skandinávskými hvězdami The Ark. Dnes jsou jejich koncerty neskutečně in. Namísto zastydlých mániček na ně chodí „normální“ omladina, která sedmdesátá léta - nálepku, kterou Sunflower Caravan ne a ne sloupnout
- nepamatuje a žádné příměry nehledá. 'To, že máme hamondy, neznamená, že jsme The Doors', čílí se bubeník drVit. Trio si pěstuje vymydlenou image, a tak není divu, že se na jeho internetovém fóru tu a tam objeví opruzená hláška o
„továrně na teplo“. „V Česku to sice není in, ale my koncert bereme jako svátek a dárek pro lidi, který si za svý peníze zasloužej víc, než vytahaný trika. Chceme je naučit chtít po kapele maximum a zároveň jí tu energii vracet, přestat bejt houbama,
který si to do sebe tiše na-sajou a odnesou domů,“ apeluje na chladné posluchače klávesák Andy. Při každém koncertu dostanou fanoušci dvě nové skladby. Proč při této nadprodukci ještě nevznikla deska? „Chceme natočit dokonalý Dílo, který lidi dostane.
Tlačí to na nás ze všech stran, a jestli nahrávka nebude do léta, jsme nahraný,“ říká baskytarista Michell. „Právě že nejsme,“ směje se Andy.
Kdo: Dva bratři a jeden „skorobratr“, kteří z varhan Hammond vytáhli power pop.
Co: Jejich čím dál lepší koncerty a chystaná deska.
Proč: Protože nic podobného u nás ani ve světě neuslyšíte.
Web: www.myspace.com/sunflowercaravan
časopis MUZIKUS - prosinec 2006
Psáno pro: časopis Muzikus 2006/11; Autor: Stefan Segi
Mladí klávesoví mistři: Andy (Sunflower Caravan)
S kapelou Sunflower Caravan jsem se poprvé setkal již před drahnou dobou. Jeden známý mi ji doporučil s tím, že něco takového se prý jen tak nevidí. Jako starý skeptik jsem tehdy do Jazzklubu v Železné nešel s bůhvíjakým
očekáváním, ale o to víc jsem byl nakonec překvapen.
Dokonale sehraná kapela kolem virtuózního hráče na hammondovy varhany s vlasy až pod pás, s tím se člověk nesetká každý den. Andy (jinak snad totiž Ondřeji Čermákovi nikdo ani neříká) předváděl veškeré finesy klávesové hry, které jsme
zvyklí slýchat od klávesových čarodějů let sedmdesátých, navíc tu byla divoká pódiová show obsahující i dosti nebezpečné naklánění těžkých hammondů. Největším překvapením ale bylo, když jsem zjistil, že tento na pohled tak suverénní hráč není ještě ani
oprávněn zvolit si ve volbách svého zastupitele.
Od těch dob uplynulo ve Vltavě hodně vody, kapela se vyvíjela, měnila styl i image, a já na ni příležitostně chodil i ze zvědavosti, kam se Sunflower Caravan posunou tentokrát. S lídrem kapely jsme si nedomluvili schůzku poblíž žižkovského Paláce
Akropolis náhodou. Kapela zde totiž vyhrála populární soutěž Future Line, ve které by měly dostávat šanci mladé a nadějné kapely.
V jakém věku ses vlastně dostal k hraní na klávesy?
Začal jsem hrát na klavír, když mi byly asi čtyři nebo pět let. Přivedl mě k tomu tak trochu otec, protože jsme doma to piáno vůbec měli. On hrával v undergroundové kapele Hokr. Nijak mě do toho ale nenutil a vlastně jsem si za ně poprvé sednul sám.
Šlo mi to od začátku docela lehce. Hrál jsem spíš improvizace, než že bych cvičil z not. Asi tak první tři roky jsem hrál jen na bílé klávesy, buď od céčka dur, anebo od a moll. To mi bohatě stačilo.
Jak to vypadalo dál s tvým hudebním vzděláváním?
Od první třídy až do konce devítky jsem chodil k jedné učitelce. Tam jsem celou dobu hrál klasiku a také jsem se dobře naučil číst z not. Na hodiny jsem cvičil nanejvýš tak pět minut týdně a ve volném čase jsem hrál to, co mě bavilo. Když se to rozloží do
těch devíti let, není ani to tak špatný výsledek. Dalo mi to znalost klasické hudby a not, což se mi pak dost hodilo na konzervatoři. Většinu z toho, co doopravdy potřebuji, jsem se naučil hlavně sám.
A co tvůj hudební vkus. Poslouchal jsi také klasickou hudbu?
V té době jsem poslouchal nejvíc Zeppeliny, Sabbaty a hodně Ozzyho. Prostě tvrdou, třeskutou hudbu. K Emersonovi jsem se dostal až o něco později. Ohledně této hudby bylo štěstí, že jsem ji měl doma, protože to poslouchal otec.
Od svých hudebních začátků až dodnes hraješ v jediné kapele. Řekni mi něco o jejím vzniku.
VÍCE ZDE>>>