Jsme pražsko-vlašimská kapela s názvem Strom stínu (www.stromstinu.cz), hrajeme převážně ( v dnešní době již nepříliš častý) alternativní rock. Vznikli jsme někdy během roku 1998 tehdy ještě ve Vlašimi a pod názvem Why not fuck? Postupem času a procházkou a hostováním v mnoha hudebních uskupeních, převážně vycházející z projektu Antiprojekty na http://www.antiprojekty.freemusic.cz/ jsme se v posledních letech ustálili na složení kytara - Martin Volšický, basa - Tomáš Zahoř a bicí - Honza CHaluš.

Máme za sebou 11 vcelku pěkných hudebních let, dva z členů působí ještě v rámci dvou projektů (Bellevue, Antiprojekt JUMO), kytarista se zabývá a celý život již asi bude zvučením, bubeník zas dost často odskakuje za Praotcem české Alternativy – Chadimou do MCH Bandu.

Aktuálně vydáváme nové album ZIMOKRUHY (květen 2009) pod vydavatelstvím Guirella records. Proběhl koncert 18. 5. v Rubínu věnovaný křestu CD. Už také nové album neuniklo klávesnici několika recenzérům. U nás vzbuzuje pocit skutečně dobře odvedené práce , u ostatních vzbuzuje samé pozitivní ohlasy.

Užíváme si to - právem :)

____________________________________________________________________________________

Z některých recenzí na aktuální desku Zimokruhy (2009, Guerilla records):

Stránky Guerilla records:

Někdy je to až s podivem, kolik stále ještě i dnes, ve zkomercionalizované době, existuje seskupení, kterým jakoby na první pohled stačí jen existence sama. Které se - na rozdíl od některých ambiciózních kolegů - už vlastně ani neohánějí slovy jako „indie“, „alternativa“, nebo snad dokonce „umění“. A přesto často svou tvorbou ony pojmy naplňují mnohem více. Pražsko-vlašimské trio Strom stínu je jedním z jmen té dlouhé řady.

Důležitým pojmem dnešní doby – ve spojení s nekomerčními aktivitami všeho druhu obzvlášť – je spolupráce, nebo chcete-li kooperace. Strom stínu je součástí volného sdružení skupin Antiprojekty.cz Kapely spolu nejen vystupují, ale i se personálně prolínají, vypomáhají si při nahrávání a mají společný web. Dvě třetiny kapely tak najdeme i v akustickém projektu Bellevue, občasném crazy experimentu JUMO, bubeník navíc několik let usedá i na stoličku legendárního MCH Bandu.

Počátky existence sahají někam do roku 1997, kdy ze  skupiny Why Not Fuck vykrystalizovalo instrumentální trio Tomáš Zahoř (basa,kytara), Honza Chaluš (bicí) a Martin Volšický (kytara). Po marném hledání trumpetisty a zpěváka zase brzo zaniká. Po zhruba roční pauze a ujasnění si názorů i možností se ovšem opět objevuje, duo Záhoř-Chaluš průběžně doplňují cellistka, houslistka, zpěvačka a kytarista – aby všichni zase po čase odpadli, a v roce 2002 se vrátil kytarista Martin, a vrátil tak současnou sestavu do prvokolejí. Život skupiny Strom stínu si ale i nadále plyne tak nějak poklidně, bez excesů a viditelných vzrušení. Po několika demonahrávkách pak v průběhu let 2008-2009 pak konečně vzniká další regulérní řadové album, zachycující současnou podobu.

Tvorba skupiny se může jevit nadčasově, ale zároveň i navozovat stav jakéhosi státu quo, nezávislého na okolním dění. Jakoby si členové tvrdohlavě trvali na svém světě a záměrně ignorovali ten okolní. Má to tu výhodu, že nekopírují nejrůznější módní tendence a nevýhodu, že pokud se bojíte do těchto dveří vstoupit, jen těžko porozumíte. Navazuje se tu na to nejlepší ze spíše brněnského pojetí alternativního rocku, veselí si odskočilo jinam, a pokud se nemáte chuť důkladněji zaposlouchat, jen těžko postřehnete spoustu detailů. Skladby Stromu stínu nejsou ani trochu depresivní, spíš zadumané, přemýšlející. Nejsou to písničky v klasickém slova smyslu, příběhy s jasným začátkem a koncem, spíš dokumenty o hledání. Hledání smyslu i sebe sama. V textech tak najdete řadu metafor a podobenství, hudební složce jsou spíš partnerem, než jejím vysvětlením. Soukromou terapií, která může fungovat i na své okolí.

Strom stínu asi těžko někdy bude opravdovým nástupcem klasických jmen typu Dunaj či Už jsme doma. Jenže velké celky se skládají z malých součástí a pokud vás zajímá mozaika současné domácí alternativní hudební scény, byla by škoda ho opominout. Už jen pro tu tvrdohlavost, s jakou se znovu pouští do svých dobrodružných výprav za poznáním. A možná – i když si to nepřipouštíte - na nich hledá i za vás.

Antonín Kocábek

Rozhovor - www.polipet.cz - 1.9.2009

"S názvem Strom stínu přišel Millhaus a myslím, že souvislost mezi Václavkovou sbírkou Stín stromu a názvem kapely je náhodná..." Ne tak už reminiscence na Václavkovo stopování krajiny a ticha. Alternativní rock? Ta škatule je sice vágní, ale do hardcoru daleko a do bigbítu ještě dál. "Kameny v hrdle jsou odměnou za krev."
V hudebním podzemí ukryté trio Martin Volšický, Tomáš Záhoř a Jan Chaluš produkuje stejně poetickou hudbu, jak zní jejich jména: Volha, chaluhy a záhořovo lože. Dlouhověké krajiny a špetka moře.
Když zahoří druhý song Zima, vpravo se objeví Hudba Praha, vlevo Asistar_T a čelmo brněnská alternativa dunajovského proudu. Zpěvná řeč, asi estonská finština, rockový proud podpořený smyčci a v závěru spočinutí, "jen javor maják hlásí dál", hypnotická rytmika a pomalé křepčení ohně. Mám rád pozvolné obtáčení hudebních motivů a básnivé obrazy, které jsou na hraně citelného patosu, skácelovské buchty na hraně kýče, říká se líčí a ne líče, pasti jsou pořád nezřetelné jako ozvěna ženských chodidel, tady stojí myslivci, čekaj na spárkatou.
Delší epické skladby i přes zapojení didgeridoo neodkazují ke starším Lvmen, spíš k undergroundovým deklamativním klasikám s výraznějšími melodickými linkami a nadějeplnými, světlými výkřiky. Přesto je Lovec příliš dlouhý a jeho stopy moc hluboké, aby lovil plné brašny a symbolikou zvířat skrytý se proplížil zasněženou plání. Sova pálená je silný obraz - "jsem svoje kořist v polích lapená" - a kompozičně se skladba přerodí do krajiny za kopcem, ale brzy se vrátí, aby opakovala totéž, sova spálená. Někdy v životě je taky protáhlá a přednáší o gradaci, která funguje, slibuje výstřel, ale bolí jen napůl. A tiché přechodové fáze? Prázdný posed na čekané...
Přes všechny výhrady to je další ze zajímavých objevů Lábusovy Guerilly, někde mezi brněnskými a nenkovickými alternativami a Houpacími koňmi, svéprávná a chutná věc. A taky Strom stínu není tak zatížený undergroundovými kořeny, pokud zrovna jste ti, co všechno minulé musí shodit a říkaj: "A jéje, ten odvěký funébrmarš už je tu zase." Ospalým nebudu vykládat o délce dne, Strom stínu je magnetický.
A je s podivem, kde se ty dobré kapely berou, na druhou stranu jak stihnout to množství. Stejně jako jsem dříve přišel na Nedělní lidi nebo Postiženou oblast, najednou se dostávám ke Stromu stínu a to trio z Prahy-Vlašimi funguje už deset let a má za sebou nahrávku plus nějaké kompilace. Zimokruhy nejsou plácané na koleně, na mixu se mimo jiné podílel Filip Míšek. A z kombinace rockové sestavy, smyčců, dechů, klavíru a metalofonu vykřesali s Dominikem Peckou desku, která je na jedné straně něžná a baladická, takřka konejšivá a na straně druhé syrová, hodně hárd a trochu kóre...

Strom Stínu - Zimokruhy (recenze)

8. února 2010 v 21:06 | obyčejný posluchač