Tmou černou kráčím sám, mou duši temnou pláč zní.

V uších zvoní, oči pálí, žít, zemřít, nevím, co dál.

Procházím zahradou růží, nevnímám, noha nohu střídá.

Zežloutlý listí k zemi padá, mráz bodá pod spálenou kůží.

Nad hlavou tisíce sluncí, jas jejich k očím nedopadá.

V srdci dým, mysl uvadá, život můj smysl ztrácí.

Tou cestou sám na konec dojdu, do ticha všechno se rozpadá.

Ať tam, či někde jinde pojdu, vše prachem nakonec zapadá.

Ten prach už teď začíná dusit, život je pouhé umírání.

Není nic, co chtěl bych ještě zkusit, nestojím už ani o svítání.

Věčná tma ať pohltí tělo, mysl zmrzne, maso se rozpadne.

Je to dávno, co brečet se mi chtělo, každý cit, jak všechno uvadne.

Pro srdce prázdné není zde místo, těžké je půl života bahnem se jen brodit.

Alespoň v jednom můžu mít jisto, na tomto světě za trest je se zrodit.

Odcházím, už nemám sílu, děkuji za pár hezkých chvil.

Zbývá jen vykopat si díru, to je všech poslední cíl.