PART I.
Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou.
Čas byl v tu chvíli ospalý a ani můj křik ho neprobral.
Šeptal si ve snech nad tichou hladinou a čekal na odpověď krutého svítání.
Voda v říčním korytu byla při mém umírání ještě opravdovou vodou.
Někdy přemýšlím, čím se stala pak, když jsem ji nahradila. Možná dívkou, jakou jsem kdysi byla já?
Ve své lidské podobě jsem byla krásná
a řeka v podobě ženy musí být také krásná:
šumí mezi záplavou sametových vlasů
a barví oči do modro-zelených odstínů.
A krutost v ženách je i krutostí řek:
proniknou do mužských plic
naplní je až k prasknutí
vysmějí se jejich křiku
a pak je ukryjí, nasáklé a zohavené, do bahnitých břehů; vydat je nechtějí nikdy.
Když jsem zemřela, čas se houpal nad vlnami a tiše sledoval naše splynutí.
Údolí vonělo, probouzelo se
květiny nasály rozkoš umírání
a druhý den vyrazily do nádherných květů.
Očima Řeky trvalo mé umírání jen vteřinu.
Očima, kterýma se díval Čaroděj, to mohly být roky.
A mé oči byly v tu chvíli už slepé,
ležely vyrvané opodál na měkkém lůžku z mechu
čekaly, v co se promění.
Možná ale měly jen splynout s hlínou nasáklou mou krví. Hladovou.
Takové to bylo ráno.
Dlouho jsme si myslela, že je opravdový Čaroděj a proto jsem mu tak i říkala. Někdy mě jeho kouzla rozesmála, ale většinou děsila. Tvrdil, že u kouzel vždy záleží na tom, jakýma očima se na ně člověk dívá. Když se oči smějí, jsou kouzla rozpustilá a
nevinná, když se v nich ale objeví strach, kouzla se zbarví do ruda a pak ztmavnou, začnou připomínat noc.
"Kde ses naučil kouzlit?" zeptala jsem se ho jednou v noci, když jsem leželi schoulení u sebe, po milování, které mnou proniklo jak hořící šíp.
"Naučila mě to má matka," odpověděl po chvíli. Byla jsem zvědavá, měla jsem moc ráda, když mluvil o své rodině, o minulosti, které z něj udělala Čaroděje. "Chtěla se svými kouzly dotknout boha. Snad se jí to doopravdy podařilo..." Chvíli
mlčel, zkoumal noc a své vzpomínky. "Já se jejích kouzel i trochu bál, ale teď už strach necítím, jen oheň..."
Zasnil se. Měla jsem ho ráda takového - s očima hledícíma do dálky, i když všechna dálka byl jen bílý strop mého pokoje, kde jsme leželi, usínali, milovali se a vyprávěli si. Nikde jinde jsme se v podstatě nevídali, ale pro nás mohl být můj
pokoj klidně koncem světa.
"A jaká kouzla děláš nejradši ty?" zeptala jsem se.
Zadíval se na mě, byl vážný a šel z něj trochu strach; jeho temně hnědé oči vypadaly jak propasti obemknuté nocí.
"Záleží, pro koho kouzlím. Ty jsi silnější, než všechny ostatní. Podívej."
Na protější stěně se objevila stínová postavička, asi ji udělal z prstů a dlaně, i když jsem nechápala jak, světlo z ulice pronikalo do pokoje z jiného směru a jeho ruce vypadaly, že nerušeně leží na přikrývce. Ale už dávno jsem se
nepokoušela jeho triky odhalit, věděla jsem, že na to jsou moc propracované.
Postavička se vznášela po stěně, jakoby tančila. Okouzleně jsem to divadlo sledovala. Když dorazila k hraně mého stolu, zarazila se a vypadalo to, jako by nevěděla, co dál, jen bezradně přešlapovala na svých stínových nožičkách. Po chvilce se
nad její hlavou vynořil nezřetelný obrys a pomalu kroužil kolem dokola - zdálo se, že stíny v něm jsou ještě tmavší a různě se přeskupují, ale zřejmě to byl opět nějaký trik nebo iluze. Bylo zvláštní, že i v té neurčitosti jsem zachytila něco ženského, ať
ta alegorie představovala cokoli, byla ženského rodu. Po chvíli se obrys změnil v rozevřená ústa a postavička se přikrčila. Už jsem věděla, co přijde.
Když bylo po všem a z postavičky zůstaly jen cáry tmy a ústa plná masa ze stínů odplula mimo naše zorné pole, zadívala jsem se na něj a zašeptala:
"Proč tvoje kouzla končí takhle?"
Byla jsem připravená, že asi neodpoví, o některých věcech se mu mluvilo těžko.
"Je to, jako by ses ptala, proč život končí smrtí." Trochu si povzdechnul a moje hlava na jeho hrudi se zvedla s ním.
"Já o smrti často přemýšlím," řekla jsem a cítila, jak se slova o smrti dotýkají ledu, který jsem v sobě měla. Smrt pro mě byla v tu chvíli mrazivou vzpomínkou v hlubinách mého nevědomí.
"Smrt nás mění a v tom může být i krasná. Někdy sním, čím se pak stanu. Ty ne?"
V té chvíli jsem mu nerozuměla, ale teď už vím jak to myslel. Přesto se mi zdá, že jsem alespoň na chvíli zachytila v ten okamžik něco ze své budoucí existence - snad to byla jen lehká vůně vody někde na kraji smyslů. Nebo možná
zašplouchání vln o břeh. Nebo nic z toho.
Místo odpovědi jsem ho radši políbila, propletla svoje prsty mezi jeho vlasy a sevřela je, až syknul bolestí. Otočil se na mě a černá noc v očích se mu zbarvila zpět do temně hnědé - pod tím pohledem jsem ucítila, že se dole opravdu měním v
řeku, vlhkost byla najednou všude kolem a já jsem šťastně vydechla. Sevřel mě pevněji a já jeho taky; nás oba sevřela noc.
Na dny s ním si už skoro nevzpomínám. Do své nové existence jsem si donesla jen některé vzpomínky a ve většině z nich chybí světlo. Nevím, proč to tak je, ale nelituji toho. Kromě Čaroděje, nocí s ním, našich rozhovorů a okamžiků těsně před
svou smrtí, je můj bývalý život vzdálený a jakoby skrytý hluboko pod hladinou. Pamatuji si jen, že o mě tvrdili, že jsem krásná a mé oči že jsou jak oči šelmy; a i jako Řeka si teď krásná připadám. Má dívčí krása byla ale nebezpečná, měla jsem spousty
zlatých vlasů, závoj z nich muže okouzlil, přivedl ke mě a v noci pak, když leželi k smrti vyčerpaní vedle mě, i děsil. Jejich strach dráždil vlčí podstatu ve mě, nutil mě dívat se na ně jako na kořist a když jsem pak poznala svými drápy všechnu jejich
slabost, obracela jsem se k měsíci a hledala u něj rozhřešení. Měsíc a moje divokost byly moji Bohové a vytí byl byl zvuk mých modliteb.
Muže i a někdy i ženy jsem dřív střídala často, alespoň mám ten pocit. Jejich blízkost pro mě byla uklidňující, i když kromě Čaroděje jsem se všech rychle nabažila. Vždyť kolik je na světě mužů, kteří jsou dost silní, aby alespoň na nějakou
dobu ovládli ženu, co se má stát Řekou? Jejich slabost mě po chvilce uváděla do rozpaků, mnohým z nich jsem určitě ublížila, nechala je vysáté a pohozené, s vědomím, že těžko už najdou někoho, kdo jim dá alespoň zlomek divokosti, kterou zakusili se mnou.
Možná jsem si napřed myslela, že i s Čarodějem to bude podobné. Ale jeho divokost a síla nastavila mojí zrcadlo a překonala vše, o čem jsem snila - před ním jediným jsem byla schopná se sklonit jako před Alfou svojí smečky. Bez něj bych tuhle novou,
fascinující existenci nikdy nepoznala. I když mé zasvěcení bolelo.
PART II.
Poslední obraz před mýma očima byl Čarodějův úsměv
sladký
a kdybych neměla ústa plná krve a nedusila se jí, políbila bych ho.
Takhle musel políbit on mě
napřed jazykem setřel rudé kapky z mých rtů
a pak mé rty rozdrtil a spolykal v lačném polibku.
"Je úžasné, úžasné mít tě jen pro sebe..." šeptal přitom a jeho hlas byl plný měsíčního světla.
Čas pořád spal.
Možná jsem v ten okamžik už nebyla krásná
i když světlo svítání je lichotivé
a první paprsky rozbřesku rozzářily krev na mé tváři do všech nachových odstínů.
Jemu jsem ale krásná připadala, to vím.
Miloval kousky kůže s láskou uloupené z mého těla
záplavu zlatých vlasů,
které ležely vyrvané na trávě hebké ranní rosou
a tak sladce voněly!
Bolest tu vůni zesílila k šílenství.
Miloval moje tělo
křehkou hebkost mých ňader
a když do nich zarýval nehty a zuby, plakal: to jsem věděla.
Cítila jsem se v tu chvilku víc živá než kdykoli před tím.
A i když krajina kolem byla nádherná
stěny údolí z majestátných stromů
a Řeka! Tak oči jsem měla jen pro něj
dokud do nich neponořil prsty,
a bolest mě nedonutila křičet
řvát jak Řeka v peřejích
možná i plakat krev; mé slzy klopýtaly po mé tváři jak vlny přes kameny na dně.
Křičela jsem, protože svýma slepýma očima jeho sladkou tvář už nikdy neuvidím.
Trvalo dlouho, než jsem si s Čarodějem řekli opravdu důležité věci. Zpočátku jsme nemluvili skoro vůbec, jen se milovali, oddávali se jeden druhému a noci. Na naše první setkání si už nepamatuji, ale myslím, že trvalo jen chvíli, než jsme
skončili v mém pokoji, v malém domě na kraji města, který mám spojený s bílou barvou a ze kterého jsou v mých vzpomínkách už jen obrysy. Asi jsem bydlela sama - protože kdyby ne, zvuky našeho milování by musely ostatní děsit.
Jeho tvář mám před očima, ale popsat ji nedokážu, je vzdálená jako sen, který po sobě zanechá pocity a emoce, ale ne už konkrétní obraz. Vím, že jsem ji svým očima mnohokrát hltala, nemohla se jí nasytit a když jsem na něm klečela, jeho tmavé
oči spoutaly můj pohled, uvěznily je a já nedokázala odejít, dokud mě nepustil. Možná opravdu čaroval.
Ve své nynější podobě se mi vybavuje hodně zvláštních chutí a vůní a skoro všechny mají souvislost s Čarodějem. Cítím pohyby ryb a vítr, který hladí mou vlhkou kůži, dělá na ní jemné vlnky a je to podobné, jakoby mě hladil on. Občas přijde
vítr ze severu a já se pod jeho náporem třesu zimou a vzpomínám na Čarodějova ústa na svém krku, při jejichž polibcích mi naskakovala husí kůže, možná jsem ho prosila, aby to mě zatnul zuby a vysvobodil mě; ale tehdy ještě nebyl ten správný čas.
Je zvláštní, jak teď vnímám smrt. Je jí hodně a přináší mi zvláštní potěšení, cítím se pak silnější. Rozletím se po dně, začnu podemílat další kousky břehu, útočím na hlínu a na rostliny, občas se mi podaří vyrvat půdě nějaký kámen a začnu ho
zpracovávat do oblých tvarů, které mi teď tak lahodí. Umírá ve mě hodně ryb a já se pokaždé se stopou lítosti a úcty nadechnu jejich krve, nechám ji rozpustit v sobě a naberu sílu, které je v krvi skrytá. Většinou při tom myslím na Čaroděje, pro kterého
byla tajemství krve a umírání posvátná, často o nich mluvil a spolu jsme se učili je poznávat.
"Ochutněj mě," šeptal mi a nastavil mi své zápěstí s pulzující žilou.
Brala jsem to zpočátku jako hru, ale myslím, že pro něj to bylo vždy mnohem víc, byla jsem jeho cesta, možná jen jedna z mnoha cest, po kterých se vydal, ale určitě cesta nejsladší; alespoň mi to tvrdil. Někdy přemýšlím, jak skončily jiné jeho cesty -
kolik žen bylo dost silných, aby se s ním proměnily ve vítr, v oblaka, kaňony, ve stromy... ale vím, že já jediná se stala Řekou a vzala si ho navždy k sobě.
"Když se dívám na vodní hladinu, je to jako pohled do magického zrcadla," šeptal mi jednou v noci, když jsem ležela schoulená v jeho náručí. Vše kolem bylo vlhké z nezkrotné divokosti mých orgasmů, bylo to, jako ležet v řece. "Odrazy na
hladině jsou jiné, než v obyčejném zrcadle, mění se a vlní, mraky a stromy v ní ožívají a když na hladině Řeky vidím svůj obličej, vždycky si říkám, že takhle bych chtěl vypadat i ve skutečnosti, bez pevných tvarů a ostrých linií." Cítila jsem z jeho
hlasu posmutnělý úsměv, ale noc byla příliš tmavá, než abych ho viděla.
"Když nahlédneš do propasti, i propast nahlédne do tebe... znáš ten citát?" Nečekal na mou odpověď a pokračoval. "O Řekách to platí dvojnásob, svým pohledem se jim otevíráš. A když jim nabídneš svou kůži, svůj pot... laskají se pak s tebou,
svádí tě. Musí být tak sladké milovat se s Řekou, její vyvrcholení nikdy nekončí..." Cítila jsem, jak se zasnil a snila jsem s tím; teď už vím, že jsem cítila hodně věcí podobně, jak je cítím teď, něco z Řeky ve mě tedy musela být asi vždy.
Když mi říkal poprvé o svých Tajemstvích, bála jsem se, na to si vzpomínám i nyní, když je strach už dávno pryč. Tehdy jsme se znali jen pár dnů, ale i tak byl náš vztah bližší, než u lidí, co se znají roky. Sblížila nás noc, naše divokost a
síla. A možná i to, jak moc jsme byli oba jiní oproti ostatní lidem. V deštivých dnech přemýšlím, co nás vlastně tak odlišovalo od ostatních... někdy mi připadá, že to byla moudrost, kterou naše setkání znásobilo nekonečnem. Někdy si říkám, že to byl led
mé duše, který jsme proměnili v oheň. Nebo to mohla být alchymie noci, kdy jsme naše tajemství poprvé ochutnali.
Jestli se mě už dřív muži báli, po mém setkání s Čarodějem byl jejich strach smíchaný s bolestivou touhou po mě už skoro hmatatelný. Dívala jsem se na ně jinýma očima a oni v nich možná zahlédli odlesk mé divokosti, skutečný archetyp Ženy,
Šelmy, Noci. Možná nějaké část v nich toužila se mi úplně odevzdat, nechat mé nehty (drápy) a mé zuby hrát si s jejich tělem, opíjet se jejich krví; toužili plazit se přede mnou a prosit o vše, co jsem jim mohla dát jen já. Ale věděla jsem, že by trvalo
jen chvilku a každého z nich bych zlomila, vysála a odhodila.
I teď ji vzpomínám, jak jsem v těch dnech všude kolem sebe cítila krev. Její barva a vůně mě fascinovala, cítila jsem v ní podstatu síly, života, energii, která je v ní ukrytá. Má lačnost, kterou jsem v sobě měla vždy, se spojením s Čarodějem
zesílila až na hranici šílenství, všechny dveře, které jsme spolu otevřely, vedly do temných světů instinktů a pudů, kde se naše lidskost měnila; slyšeli jsme v nich každý hlas Země, vraceli jsme se k tomu, čím jsme kdysi byli.
Trvalo dlouho, než jsme se naučili všemu rozumět a to hledání bylo bolestivě nádherné. Všechny jizvy, které po něm na našich tělech zůstaly, jsem si hýčkala a chránila; a každý muž, který je spatřil, se jich toužil dotknout, stejně jako se
jich bál.
PART III.
Umírala jsem v jeho rukách a všechny vůně kolem mě byly prosycené Řekou
palčivé až na hranici šílenství.
Nahlédla jsem za ni a uviděla sama sebe:
dívku schoulenou v trávě
obemknutou prsty svítání
slepou
nahou
křehkou
nádhernou jak krajina kolem.
I já jsem začínala vonět jako Řeka
sladce a divoce
a věděla jsem, že Čaroděj mé vůni podléhá,
sváděla ho a probouzela vzpomínky
snad na dobu, kdy mohl být kamenem, který voda vyhladila do dokonalých tvarů,
nebo možná kořenem mrtvého stromu na dně.
Tím, čím jsme byli kdysi všichni.
Do vody mě ponořil nekonečně opatrně
proud mé krve objal proud Řeky
naposled jsem se nadechla
bez stop bolesti nebo smutku
a dotkla se jeho tváře; naposled jako člověk
a vzápětí poprvé jako Řeka.
Čas se v tu chvíli bláznivě rozeběhl
má proměna byla poslední záblesk noci
a když v jediném okamžiku vypuklo svítání
mé tělo bylo navždy pryč
všechna bolest byla pryč
já se rozletěla do všech směrů, ke břehům a ke dnu
a kdybych měla ústa, křičela bych divokou touhou a radostí
Čaroděj na břehu se mlčky díval a já si ho vzala k sobě
...krutost v ženách bude pro mě od té chvíle navždy už i krutostí Řek...
PART IV
Nikdy mě nenapadlo, jak divoce může Řeka milovat.
Když jsem ho stáhla k sobě
a vrhla se na něj,
má vášeň byla jiná než lidská
divočejší
chladnější
upřímnější
bez stopy soucitu
a přitom plná bolestivé něhy.
Možná křičel, ale já mu zaplavila ústa
moje touha byla plná ledu a ohně, vnikla mu do očí, do plic
ovládla ho zevnitř
hrála si s ním
dokud nezapomněl na všechny, které byly přede mnou.
Na každé mé vyvrcholení odpověděl bezhlesým výkřikem
který mě ještě víc vzrušil
vláčela jsem ho po dně
řasy ho pro mě spoutaly
a když jsem ochutnala jeho krev, vybouchla jsem slastí.
Mé vlny začaly divoce bičovat břeh, až celé údolí bázlivě utichlo.
Jestli po téhle sladké smrti toužil
dala jsem mu ji stonásobně
možná se poprvé v životě bál, ale byl ve svém utrpení šťastný.
Stejně jako já.
PART V.
Každá moje kapka je jiná.
Divoce, sladce jiná.
Někdy šeptám Větru:
"Obejmi mě, můj nádherný příteli,
pohraj si s mou kůží, jak to jen jen ty umíš."
Vítr mě nadšeně poslechne,
rozčeří mou hladinu
a oba zakřičíme; nic tak krásného jsme jako lidé nepoznali.
Když se ve mě pak v noci zrcadlí měsíc
vím, že jsem nádherná
má divokost je v té chvíli schovaná v hlubinách.
"Sladkému sladké," zašeptají hřbety vln.
Měsíc se jemně pohne, jakoby chtěl odpovědět
ale neřekne nic
jen se usměje
a já vím, že jsem ho k sobě navždy připoutala.
Nemůže být beze mě a zítra v noci přijde znovu.
Bude mě svádět svým dokonalým obrazem
rozzáří pro mě noc
a já nastavím zrcadlo jeho osamělému smutku.
"Můj příteli, přijď za mnou
odevzdej se mé kráse a krutosti,
vždyť beze mě jako bys nebyl."
Až z Čaroděje a všech mužů zůstanou jen bledé vzpomínky
zkusím poprosit Vítr, aby mě naučil létat jako on
a pak se konečně stane Měsíc mým obrazem, který spatří všichni.
PART VI.
Naučit se žít bez viny a hříchu je tak snadné.
Jediným mým Bohem jsou hvězdy
a když se pro ně modlím
vždy mi svým mihotavým světlem odpoví.
Mohou tohle říct lidé o svém Bohu?
Nebo o Ďáblovi?
Někdy mám pocit, že Údolí je plné ztracených andělů.
Chodí ke mě prosit o uzdravení,
má vlhká kůže je pokřtí
nebo uvrhne do zatracení; po čem který z nich touží.
Možná to ale nejsou Andělé
jen astrální obrazy Mužů,
a já vidím jejich sny, které mi připadají jako křídla.
Létat jsem je ale nikdy nespatřila
možná jejich sny nejsou dost silné, aby je dokázaly vynést nahoru,
možná se teprve učí.
I já se ve své moudrosti učím
někdy z jejich strachu, který mě naplní, když pronikám do andělských plic.
Každý z nich je pro mě krásný a plný světla
a každý z nich se mě bojí;
snad proto, že má divoká duše je jediný sen, který je dokázal povznést.
