Omluvte prosím sníženou kvalitu nahrávek, nejsou nejmladší...

*

Zde text propůjčený od nakladatelství KLaNGundKRaCH

"Psychedelický flákač na odstřel by se dal charakterizovat jako sestava dvou stojících a dvou sedících angorských kocourů s vytřeštěnýma očima, kteří hrají na kytaru, baskytaru, bicí a dechy, jako kdyby všichni hráli na klavír – tzn. používají svoje nástroje po celé jejich délce a chtějí z nich něco dostat a ne je jenom vystavit v okolí svých nejistých těl. Rozhodně to platí o bicích, které neženou nic rytmicky dopředu, ale perkusivně všechno zahušťují do hloubky a intenzity, a o saxofonistovi a klarinetistovi, jehož způsob hry, ovlivněný volnou improvizací a experimenty, posunuje zvuk kapely za území prosté kombinace.

Hlas, oddávající se stejně tak posedlé deklamaci jako výkřikům v koncích, kdy už nemá smysl nic zpívat, překvapuje svojí suverenitou i tím, že věrnost kořenům, v tomhle případě bluesovým a psychedelickým, místy odpírá něčím, co by se dalo nazvat post-radioheadovským znemožněním maskulinního zpěvu. A pokud jde ještě o věrnost a styl, slovo „psychedelický“ pravděpodobně jako jediné z jejich názvu zůstane, až bude jednou neúprosně zkrácen. Neboli, jak zní krédo samotné kapely: „Co patří na odstřel, patří k fláku.“ Je tedy jasné, že nenavazují na Velvet Underground, ani je nezajímá taneční krok Jamese Chance, a přitom jejich koncerty jsou stejně tak strnulé a delirantní."

*

od příznivce J.K.: "...žánrově se definují jako "kybernetická dechovka von Südbohmen". Mají v sobě něco znepokojivýho, nervní pulzující energii, že když je slyšíš, musíš sebou škubat do stran a točit se jako derviš posedlej nějakým vnitřním démonem. Složení je klasický: kytara+lampový kombo, basa, bicí a taky klarinet, na kterej hraje takovej vychrtlej pankáčskej hajzlpabouk, hrozně chytrej kluk a nadanej improvizátor s krajní zálibou v krajních hudebních žánrech (rock in opposition)... a dělají teď i nějaký představení pro děti. Jinak ale pro děti moc nejsou. Písničky, na který ti pošlu odkaz jsou celkem učesaný, dělají ale často improvizace s prasklým pozounem a tak podobně. Je to dravý, tesklivý něžný i šílený, tak nějak nervní v té zběsilé a nepředvídatelné dynamice. No, uslyšíš sám. Dej mi vědět, co si o nich myslíš."

*

Z knihy gastronomovy: Vztekem hnané hořkosladé steny a medokřiké melodie úzkosti. Halasy ze tmy do zkornatělých duší.  Do kouta zahnaný rysík, prskotem doprovázející své: "pookřívám, roztávám". Taneček, libo by byl? Znáte ten s kroky zjemnělé sebeironie, tělo je neseno sledem sebeshazovačných gest? Koho by to nedojalo? Nůž... - Následují mimické šavlové tance; zkormoucená pousmátí. Pokroucené výrazy, téměž jako z tváře šílencovy.

Zasahují. Cíl. - Dotýkají. - Se. Nástrojů. Nejen? - Rozechvívají, a znepokojují. Vážně? - Často až nejzazších a nejniternějších míst. Tu a tam k slzičce dojmou. Ach... - Mohou si libovat v bezútěšnostech, v krajinách neklidu. Výkřiky jim jsou domovem. V ozvěnách tmy, v naléhavosti a bezednu, vaří šťávy z bylin útrpnosti, ústa křivící, nakonec léčí. Přitom tak ledabylí hošové. Snad proto některým připadají nesnesitelní. Koho by však bavilo být neustále hlazen a tutlán? Kolik jen utěšovatelů tu máme kolem. Jakoby otřes nebyl tím, co zaručeně probouzí.

„Jak vylíčit slovy chuť? Chuť je jedna a slov mnoho. Kam mizí hudba, když dohraje? Z hudby je konkrétní jenom nástroj. Daleko za myšlením mám hudební pozadí. Ale ještě za tím tluče srdce. Takže nejhlubší myšlenkou je tlukot srdce.“  (C.Lispectorová – Živá voda) Byť na odstřel, i přesto z nich sálá: Tlouci srdci!

*

Ztepilých strnisk se sesbírá ke žním dosti, odstřihů houfy se klaní nohám bosým.

Kapelinzrod

A kdy to bylo? Kolik jim je? A kde? Co je komu po tom, prašť jak uhoď, šumafuk, tak zkrátka to nějak je. Vzniknout se někde vznikne, a většinou se to děje někdy. A někdo u toho kupodivu je, hraje se na to, na co se obvykle hrává.

Snad jen letmá zmínka o Kapelinzrodu. U jejího (byla to holka) zrodu nestála porodní bába, protože ta byla chvíli před ním odstřelena, kapela se tak porodila sama. Bez cizí pomoci, bez porodního děda. A nebylo přitom zapotřebí tolik bolesti jako k poslechu jejích výtvorů. Trhanní uši.

Vedle všem na očích vod plynoucích ve všemožných strouhách a kanálech (ty už jsou patrně očím skryté), cosi kupodivu plyne a snad i plyne i v rámce tohoto tělesa. Těleso se tuží, zvedá těžké číny, do Číny se ovšem nechystá. Došlo též od doby porodu k třetinové obměně, připlupla nová velryba, stará občas ještě máchne ploutví, tvrdé struny pruží kdosi jiný než kdysi, ale tak koho to zajímá. Přestaňte kecat a hrajte!

Staré velrybě, jednomu z dnešních přicmrdávačů, bychom rádi věnovali pár slov. Peli. Hráč na vosí úly a milovník zvířat. A hlavně pozorovatel mravenišť, jeho malování je doposud nezaschlé, tak ho o něj nežádejte.

Byl jeden pán, jehož matka se jmenovala tak, jako se dnes i kdysi jmenoval jistý slavný velký podnik na Kladně, a jmenoval se a jemnuje po ní. Ten pán v poslední větě své prvé knihy psal, o čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet. Není přesně známo o čem se dá a nedá mluvit, a tak raději mlčíme, i když to možná není nutno. Co patří na odstřel, patří k fláku.

Kapela nemá žádné koncerty