26.6. cesta do Krkonoš
29.06.2010
Probudí mě nepříjemný pocit v krku. Je to jako by se hrtan proměnil v zámečnickou dílnu a pomocí smyrkového papíru se pokusil vybrušovat do nových tvarů. Janča mi sděluje, že na tom není o nic lépe. Za normálních okolností by mě to ani moc nevzrušilo. Stačí dva dny pít čaj, obalit si krk šátkem a za dva dny jsme vetšinou zase fit. Dnes ovšem hraje Biorchestr v Praze a večer budu hrát s Květama v Horním Maršově. Nu což, Prahu nějak odzpívám a druhý koncert budu zpívat jen vokály.
Utíkáme na vlak na poslední chvíli a na nádraží zjišťujeme, že má zpoždění. Zajímavé je, že se to stává pouze při cestě do Prahy. Už jsme na to zvyklí, a tak se na nádraží napájíme kávou a sledujeme narůstající časový údaj za pravidelným odjezdem. Ten se ustálí, na hodnotě 50 minut.
Na půli cesty mi zazvoní telefón. Na drátě je Evžen a sděluje mi, že ho bolí hlasivky. „Nemohli byste večer zahrát v Maršově?“, zní jeho prosba. Krk už mě moc nebolí. A to díky placatici slivovice kterou s Jančou už od rána užíváme jako léčivý lektvar. Nu což, v Praze si pěkně zahrajeme a večer to nějak přežijeme.
Loď bratří Formanů je nádherná. Zaráží mě však, že nemáme žádné odposlechy. Reproduktory jsou velmi podivně romístěny. V 13:10 začínáme hrát. Jsou zde 2 diváci. Kamarádka Katka a jakýsi cyklista, který si přijel poslechnout píseň „Zubařce“. Slyšel ji na Rádiu 1.
Hlasivky jsou ohebné jako žulový šutr, přeskakuje mi hlas, ve výškách se škrtím, spodní polohy zanikají. Zvuk je podivný a mě střídavě hrají a nehrají elektronická šlapátka. Po Zubařce cyklista odchází a v prostoru zůstává jediný divák. Nakonec hluk nějaké posluchače přiláká, ale většina sedí kdesi vzadu.
Po koncertě nemůžu polknout. Ach jo, snažím se tvářit, že je vše ok, ale Janča to na mě vidí. Mám náladu pod psa. Janča navrhuje, že si koupíme uzené ryby. „To je snad nejblbější nápad pod sluncem, kupovat si v pařáku s bolavým krkem uzené ryby“, pomyslím si. Ale na protest nemám sílu. Rybí tuk ovšem způsobuje okamžitou úlevu v krku. Kupujeme ještě jednu rybu na cestu a míříme na autobus na Černý most.
Cesta do podkrkonoší je malebná, silnice je lemována plakáty „Petr Kolář v kostele“. Ta představa mě děsí. Poprvé v životě jsem rád, že autobus není klimatizovaný a můžeme se léčivě potit. Ale krk na tom není dobře. Prolévám ho slivovicí a před koncertem sníme s Jančou hypertučného tolstolobika.
Festival se odehrává na farské zahradě. Za plotem se pasou kozy a já nasávám do nozder svěží horský vzduch. Poblikum je pozorné, zvuk parádní, hlas kupodivu funguje jak má. Neuvěřitelné!!!
Po koncertě léčíme nemocné hlasy půllitrem medoviny a zbytkem slivovice. Polívám si nové kalhoty červeným vínem. Ale je mi to úplně jedno. Krky nás sice zítra budou bolet zase, ale to už nějak vydržíme.
