Na svahu větrů atmosféry cválalo sto miliard koní.
Kopyta vojenských bot dupala urputně po dětském štěstí.
Nemělo váhu slovo pravdy.
Bylo utrpením hledat člověka.
Noviny se jenom hemžily budoucím neštěstím.
Ani náznak nápravy nepřicházel.
Humanitárně zavraždění měli sešlost v neznámém pro nás prostoru a přicházela beznaděj.

Odvržený Černoch plave v severním ledovém oceánu.
A vykukové bouchají kopyty do koloběžky,
kterou řídí vykuchaný pštros.
A v cimbuří modrý vítr klokotal,
přes kojota v parku.

Sedím sám doma u vína, smysl života, těší mě ovšem dítka, moje rodina.
Rok, dva, tři, hodina, jedna urputná sekundy života setina.
Skutečnost mého bytí, není blití do klína.
Přemejšlím nad smrtí a vidím stále a jenom nekonečné smrtící žití.
Zdraví mé pomalinku hroutí bytí, ovšem život se proti kroutí.
Pistole se za hrází, rzí kazí.
Co jsem? Kdo ví,
parazit? lidské smrti mě kazí.
Kaňka švábů společenskejch rukopisů a pravopisů,
jejich neustálých klitorisů a penisů mě drtí při
hrozném tertisu.