Bohumír Procházka - Prochoroviny září 2019 Úryvek z článku Léto v Jičíně.
Další kapela přijela z Náchoda. Rozložila se před kostelem. Měla na kufru přilepený plakát. Jmenovala se Sacrapēs. Byli to manželé Netrestovi, Marek a Terezie, a Karel Maněna. Taková kapela, která je originální repertoárem. Protože si písničky píšou sami. Nejspíš Marek, který si je zajímavě uváděl. Další projev pouličního hraní. Možná něco napoví i občanské povolání. Netrestovi jsou zahradníci. Navrhují, budujía udržují zahrady. Tady používají kytaru, flétny, xylofon a další. A svůj hlas. Který není profesionální, ale je pěkný. Jak Tereza podbarvuje manžela. Ani jeden z nich není hlasitý. Samozřejmě bez elektriky, zato muzika se ke slovům hodí. Zhudebněná poezie ze světa. Marek začal u Inuitů (Eskymáci) a skončil v Jinolicích. Rytmus jim držel Karel. Hlavně bubínkem ale i dřevěným nástrojem s čímsi uvnitř. Pobíhal okolo nich, byl vždy všude, kde třeba. Tahle parta má daleko k hulákavému hraní, nedělá si popularitu známými písničkami ani autory. Chtějí něco říct, pardon, zazpívat. Zpívají tak dlouho, dokud ten vlastní zpěvníček Marek nevyčerpá, bez ohledu na honorář. Tady jim to vyšlo. U poslednístránky začalo pršet. Ani jim nevadili diváci. Přiznám, nebylo jich mnoho, přicházeli, odcházeli. V jednu chvíli byli jsme tři. Široké rozmezí věku i založení.Z prodloužené šichty šel okolo zedník. V montérkách. Sednul na lavičku, už nevstal. Akorát déšť nás na konci vyhnalvšechny. V Jičíně je v létě živo i zajímavo.