Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Lesní zvěř christian-klezmer / Brno

„Movable Feasts“

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

  • Kavka Airlines 2 097 ×
  • Dusty Roads 7 137 ×
  • Turzovka 4 948 ×
  • 21st 8 263 ×

Novinky


Křest Movable Feasts

Upraveno:

22/4 v Klubu Pilot na Donské 9, Praha & 23/4 v Kabinetu Múz v Brně křtíme desku, přijďte si nás poslechnout, Pilot jsme si vybrali, protože sme hledali nějaký zajímavý a netypický místo v Praze, trochu punk, super místo, v Kabinetu to bude jako doma, se speciálním hostem Chupacabra, akustické duo inspirované bájným zvířetem obývajícím džungle Střední Ameriky, jehož hlas kdo uslyšel, tak zemřel hrůzou.

lístky k mání tady

Pilot smsticket.cz/vstupenky/2321-lesni-zver.aspx

Kabinet smsticket.cz/vstupenky/2262-lesni-zver-krest-movable-feasts-kabinet-muz.aspx


Milý deníčku, na turné v Mexiku

Čau, tady je nějaký povídání co jsem psal v Mexiku, co se s náma dělo a tak. 

Mišol

I.
Po 15ti krásných hodinách s KLM a pití alpské ledovcové vody z obalu na pribiňák jsme propašovali přes celníky 600 desek a jsme tu. Večer jsme se pokusili vyhnout jet lagu s pomocí kupy piv v jedinym otevrenym miste v okoli, Military Fried Wings baru, fakt stylově mexický, vcetně piva: Bohemian weiser, Wiener lager, pilsner, dokonce i Bernard. Stará Evropa si zpívá, kdo ví... Fungovalo to.

II.
Uff, včera jsem to s tim jet lagem přechválil, jsou 4 ráno, včera to bylo divoký, ale stejně nemužu zabrat. Že tu budem oprašovat ruštinu jsem nečekal, zabloudili jsme do kubánskýho útočiště, baru Son de la Loma, kde se scházejí kubánští exulanti, majitel Fernandez, (už přes rok bývalý) plukovník kubánské armády, studoval válčení v Leningradu a byl i v Čechách, nebylo jak jinak, parazgavarivali. Lákal nás na večírek, prej krásný holky tu budou, ne tak krásný jako na Kubě, ale..;) Ale to jsme nedali, koncert v parku u CENARTU, na Eurojazzu (já vim jak to zní...) nás zase dostal, hromady lidí, velká jízda, ale byli jsme pak tak zboření, že jsme si dali pár piv a pokusili se jít spát.

III.
Uprostřed pampy je hliněný domeček... Naše druhé hraní, v neuvěřitelném kulturáku uprostřed pouště (doporučuju do google images zadat "Texcoco Centro Cultural Mexiquense Bicentenario").
Jako rozkrájená nevypálená cihla na pískovišti. Nic není jak jsme se dohodli že potřebujeme, to už známe, ale všichni mají vysílačky a záchody jsou obložený mramorem. Gud. Všechno vyváží večeře, domácí strava a drinky, dáváme si poprvé horchadu, mezcal s pomerančem a směsí housenek s chilly, taky super. Mara zakazuje Martinovi jíst sušený kobylky, protože spí spolu, má kafkovské obavy. Sál jak La Scala, nakonec dobrý, všichni se s náma fotí, věk 8-80, prý nic takovýho v životě neslyšeli, berem to jako kompliment. Na místním publiku je zvláštní, možná je to indiánský, že se během hraní mračí a v zarytém tichu poslouchají, není jasný jestli se jim to líbí, a pak v pauze mezi písničkama rozjedou frenetické ovace. Jediný co to občas během písničky rozhrne je trubka, na to slyší a ozvou se. Cestou zpátky Ondra zasněně hledí do dáli a vzpomíná na mexickou přezdívku Old Shatterhanda. Přežití ve volné krajině se zdá nemožné.
První fakt volný večer jsme vyrazili na Zocalo, srdce státu, mexičani rádi demonstrujou, vejde se sem i 100000 lidí, takže je kde. Pro nás mega bizardní zážitek, protože koncert otvírala... ultra balkánská dechovka, Boban z Makovic, těžko říct, nenašli jsme nikde zadne info, balkansky cirkus, Underground, Kalašnikov a vubec best of, miliardy trilků, inscenovaná nuda, pro nas dvakrát, protože jsme to uz viděli a líp. A lepší už to dál nebylo, mistní electro legenda Nortec predelala svoje hity pro Státní symfonický orchestr, uff, zvuk na čtvrt plynu, smyčce se na obrazovkách mohli usmýkat, ale byla to pantomima, 50 tisíc mexičaňů usilovně hulilo a kalilo, ale stejně pískali, cejtili jsme to stejně, tak jsme se v tom smutku podružili, učili se navzájem svoje bojový pokřiky, zanechali sme tady "hobluj pi.o!" a "vosolto k..va!". Cestou ven z davu nějakej maník Ondrovi s Hankou počůral nohy, takže následoval kurz španělštiny "Co sem mu na to měl říct", umíme teď celkem jadrně vyjádřit nelibost. Navíc důležitá infomace, klepat si na levou stranu hrudi v gestu srdečného poděkování není dobrej nápad. Znamená to "seš teplej..."

IV.
Už sme tak daleko, že vymýšlíme mexické národní vtipy. Třeba: Jdou dva mexičani a jeden řiká tomu druhýmu: "Tak zítra v pět, jo?" A ten druhej na to: "Jasně, na mě se můžeš spolehnout."
Po tříhodinové zvukovce na Univerzitě v místní kinosále, na jejímž konci jsme zjistili, že nikdo z přítomných 10ti lidí fakt není zvukař, nejméně ten pán za pultem (který má legitku na vydávání kabelů a nezná bratra), a ani se nepočítalo, že tam někdo takový bude, jsme všechno odpojili a nazvučili se na dva odposlechy, jako doma. Sice nás nakrmili sushi, což byla zajímavá změna, nebylo v něm nic z kukuřice, ale dneska se na další hraní na stejným místě uplně netěšíme. Navíc je na campusu prohibice, a my jsme chrchlající kapela, všem teče z nosu, čekali sme Montezumovu pomstu, ale ze to povali horem dolem...
Ale včera super večírek na rozloučenou s Ondrou v hudením baru El Ombligo De La Luna, Podbřišek měsíce... B) majitel slíbil nám splnit první poslední a nelhal, po pár hodinách pochopil, že jsme kapela, využil rozjívenosti a nechal si nás podepsat na zeď, zase za exoty. Jenom jeho žena, jeho poklad, designerka podniku, která navrhla ty skvělý stoly s čalouněnou deskou, se s každým panákem, který do něj spadnul mračila víc a víc a víc. Konečně sme měli klid a čas si poslechnout dohromady s odstupem Movable Feasts, kolemjdoucí se zastavovali, asi dobrý. Natočili jsme tam pozvánku na křest, se těšte, po návratu pustíme do světa. Což zní divně. Nicméně, přes skepsi znalců místních poměrů Lišák za dvě hodiny stihnul dojet na letiště a kupodivu i odletět, ráno psal z Amstru: za každou tequilu, hodina spánku. Haleluja!

V.
Výlet pro dnes končí, let zpátky byl milosrdnější než jsme čekali, krom toho že Martinovi nechtěli pustit na palubu bubenickou stoličku. Asi že by tim bobkem umlátil piloty nebo co. Po půl hodině čekání na anglicky mluvicí paní, která přišla s odzbrojující otázkou "Do you speak Spanish...?!" jsme to vyresili a frnk. Air France se vytáhli, místo na nohy, bublinky, skutečný jídlo. A zas panák vody z ledovce. Dekadence, problémy prvního světa.
Posledních pár dní se proměnilo na čmouhu, po posledním koncertě jsme vyjeli na výlet do městečka Cholula (jestli polákům zní čeština jako když šveholí děcka, sídla v Mexiku budí dojem, že je pojmenoval výlet mateřské školky Polabiny 2... Teda...je to milé, aby nedošlo k omylu). Sjezd ze 4000 metrů nad mořem znamená palávu, fouká vítr, takže to nevnímáme, výsledek jasný, mám tričko i když jsme si ho sundal. Španělé tu postavili kostel na domnělém kopci, což je ale původně největší pyramida na světě, inspirace pro 'Od soumraku do ůsvitu' a Indieho jasná, je tu osm kilometrů chodeb, svatí v chrámu vypadají faaakt divně. Na obě strany se táhne koberec domů lemovaný kouřícíma sopkama, člověk si zvykne na všechno, po posledním probuzení Popocatepetlu hlídají vrchol sopky četníci, asi by tu lávu zatkli, zpacifikovali slzákem, případně sejmuli služební pistolí. 10 kilometrů do Puebla jedeme sto let, spim, o sobě nevim, zdá se mi o moři. Koncept příčného prahu nabývá naprosto nové podoby, bus je tank a nezpomaluje, zastávky nejsou, mávneš, autobus nestaví, za jízdy otevírá dveře a přibržďuje, předními dveŕmi se naskakuje, zadními vyskakuje. Puebla by byla krásná, nádherná, kdyby... nebyly všude auta, všude, trochu otráveně naskakujeme a pak vyskakujeme na autobusáku, řidič nás prošacuje, vysměje se rolím toaleťáku v taškách (netuší, že máme akorát ze smogu rýmu jak bič, doslova), nastupujem do vyprděnýho busu a omdlíváme úlevou. Poslední den kupujem na Mercedu poslední věci domů, chillies, prkotiny, miniony, bombóny a tak, v mezičasu se míjíme s Katalínou, hvězdou videopozvánky na křty v Čechách, nakonec se srazíme na poslední kalbu před odletem, je to trochu smutný, další kamarád Armando šokuje dotazem jestli známe Bláhovku, jeho kamarádka studuje na Jamu housle. Globalizace at its best. Vyměňujem si tipy na národní kinematografické klenoty, shodnem se, Alejandro Jodorowsky je genius, moře lahví Pacifica a... Je konec. Hasta luego.