Lahvoun Slip acoustic-rap / Praha

Prší. Tisíc kapek vzduchem srší. Pospíchá rozpadnout se o kousek betonu u mýho domu.
A já to pozoruju. A nad svým životem filozofuju. Možná bych neměl přemýšlet nad tím jak by vypadal svět kdybych se tenkrát rozhod jinak. Jak by asi vypadal můj život kdybych nechlastal a kdybych nezaspal věci, které měli pomoci mému bytí. Není zbytí. Chybu nenapraví sebelítostivé blití.
Ale doufám, že mě někdo chytí až konečně spadnu z toho kopce blbostí na kterej lézt si troufám.
Jsem zamilovanej, bodejť by ne, ale zároveň udýchanej a vystrašenej z toho co vše nastane.
A zase strach. Namísto odvahy zaplnil obě misky vah. A já se snažim najít v mých chybách
cestu, kterou se vydat aniž by bylo třeba mít záchranou vestu.
Co nezkusim to neokusim, já vim. Ale je třeba míti meze, hranice.
Za který nevyplatí se jít i když o tom musím pořád snít.
Moje srdce má v sobě pořád rebelii, riot, ale teď už jsem ochotnej nazvat to idiot.
Kolik bolesti to způsobilo? I přesto, že bych teď bez toho já nebyl já, odbčas zadumám co vlastně všechno
jsem ztratil když jsem myslel že všechno mi dává droga, touha, alkohol a sex. Ale tahle doba už je moje ex.
A nahradila ji láska i mdloba. Ale porád dobrá a lepší než věci ve ktreých jsem chytal místo pravdy hlavně kecy...

Je čas přestat bejt pozér a začít poslouchat ten hlas kterej v mý hlavě mluví už docela dlouho. Je na čase říct sbohem dětská touho.
Ale ještě uvidíme kdo nakonec z koho...

Prší. Tisíc kapek na sebe se vrší. A moje starý já se loučí s mým novym. A moje pravý já se radši nedívá.
Je to divný, když se sám za nos vodim. Ale snad to dám a skončim tam kde skončit mám. A taky tak jak mám. A hlavně s tím s kým mám.
Jsem to já. A je to vážně zvláštní pocit. Jak dlouho mám safra tuhle tíhu nosit? Musím sám, nechci pomoci.
Namísto ráno konečně se vracet domů v noci. Ach jó, báj báj, tenhle kůň už musí vyměnit háj za stáj.
Stůj co stůj. Nebo najít něco mezi. Já fakt nevim. Je těžký o tom přemýšlet, natož to psát.
Prší. Prší. Nepřestává chcát. Měla by nastat situace ve který hladce najdu svoje place.
Místo, v hlavě mít čisto. Víš co? Já taky nevim. Ale pointa je jasná. Vize krásná ale činy křičej nasrat.
A ten hlas v mý hlavě mluví už docela dlouho, ale já s ním nemluvim, poněvadž mu rozumim houno.
Oh no! Oh yeah, I don't know. A tak se vláčím tmou. Ale s nadějí, že se mi někdy rozsvítí.
A dojdu tam na to místo vo kterym tu celou dobu plkám...

Je čas přestat bejt pozér a začít poslouchat ten hlas kterej v mý hlavě mluví už docela dlouho. Je na čase říct sbohem dětská touho.
Ale ještě uvidíme kdo nakonec z koho...