Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Kester Bayne pop-rock / Praha

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Novinky

Jste to vy, koho hledáte

Jako malýmu vám přijde, že na všechny problémy existuje jednoduché řešení. Může jít o maličkosti, jako třeba jak povozit kočku na eskalátoru nebo jak se poprat s cikánem, aniž by vás nezkopali jeho bratři. Ale jednoduché řešení můžete hledat i k něčemu mnohem složitějšímu; třeba jak proměnit strach ve štěstí…

Potkal jsem jen málo lidí, kteří by na základku vzpomínali s nadšením. I já o ní nerad mluvím. Asi si pak připadám zranitelnější. Děti totiž přesně vědí, jak vás dostat do kouta, a to klidně i bez šatní skříňky. 

S mým jediným kámošem jsme se bavili jen proto, protože jsme si zkrátka zbyli. Byli jsme divní. On mentálně. Já jsem smrděl. Nebo to alespoň říkali. Projevovalo se to různě. Treba když jsem se ve třídě příblížil k Rudovi, předstíral, že něco chytil a pak si to všichni s rukou na nose předávali. “Pomoc, Kryštof je zase tady!” Ale většinou šlo o takový ten tichý smích, který jsem slýchával zatímco jsem mluvil nebo prošel kolem. Po něčem takovém si přijdete, že musíte bojovat o každý metr.

A přesně v takový moment vám hudba dodá pocit svobody. A Jacksonova hudba mi přišla jako zjevení z pekel; jako hořící vidle; jako mezopotámská bohyně Inanna zastupující panteon vášně. Představte si desetiletého kluka, jak ve svém pokoji bez dveří poslouchá začátek Billie Jean, a do rytmu úvodní basové linky zavírá oči a představuje si, že je silný. Myslím si, že právě tehdy se to všechno začalo měnit. Už jsem to nechtěl být já… Mám pocit, že právě kvůli tomu dodnes používám umělecká jména (Max, Cris Cameron, Criz, Ryan Erna — a dnes už asi poslední — Kester Bayne). Dokonce jsem se málem přejmenoval na Criz Hendrix, ale tenkrát jsem nepřesvědčil paní úředníci žádným platným dokladem relevantnosti k tomuto jménu... Docela klika. 

Myslím, že byla zrovna čeština. Něco jsme opisovali do sešitu. Sáhl jsem do tašky, vytáhl kazetu a zvedl se od stolu. Všichni se dívali. Byl to zvláštní pocit. Bylo to jiné. Nikdo se nesmál. Šel jsem k učitelce (učící telka) a poprosil ji, zda by to mohla pustit. Řekl jsem, že jim chci zatancovat. Zpětně nechápu, že něco takového vůbec dopustila. Dřív mě tancovat viděla. Představte si, že máte ve třídě nýmanda, který je všem tak akorát pro smích, který vás prosí, zda by se mohl postavit před tabuli s cedulí “ještě větší debil než jste čekali”. Nechápu. No a tak jsem dal k sobě pár stolů a mávl na učící telku… a tehdy to celé začalo…

Rád bych napsal, jak extra jsem zaválel, ale to bych lhal. Měl jsem nacvičená ramena (přelévající se váhy), dal jsem pár otoček, ale nakonec jsem málem spadl ze stolu. Už jsem se chystal dolů, když jsem si všiml jejich výrazu. Čekali, co bude dál. A tak jsem to dotančil. Jeden spolužák (myslím že to byl zrovna můj velký nepřítel Vavřinec Hradílek, ano ten..) mi chtěl při tom vidět na nohy — měl jsem pocit, že chce vidět jak mi to nejde — ale nakonec byl docela překvapený. Ale ne víc, než já. Myslel jsem, že se nic extra nedělo, ale dělo. Nikdo se nesmál. Trvalo to sice asi půl hodiny, ale bylo to ono. To něco. Pár si jich šeptalo. Markéta Kovaříková (tehdy platonická láska půlky školy) se na mě alespoň jednou v životě podívala. 

Po půl hodině byl konec, vše se vrátilo do starých kolejí a mě až do devítky zůstal ten samý jeden kamarád, kterého si matka vyzvedávala ze školy ještě v patnácti. Nicméně, něco se změnilo. Ten pocit zůstal ve mně. Ukázat, že dokážu být jiný a že i když klopítnu, oni budou čekat. A tak od té doby klopítám, co to jde. Někdy méně, jako když jsem se nechal vyhodit z kapely kterou jsem v podstatě založil, někdy více, jako když se dostanete s dalšími dvěma členy talentovaného elektro-bluesového tria do milostného trojúhelníku.

Když nad tím přemýšlím dnes, mám pocit, že už nehraju, abych byl lepším než oni. Ale trvalo to. Skoro dvacet let. S hudbou jsem pak na dlouhou dobu přestal, protože jsem měl přesně takový pocit; že je muzika jen o vystavování se na výsluní; o měření popularity, o předvádění papouščích přehozů. Ale strach z hudby se nakonec vytratil, když jsem začal poslouchat soul. Muzikanti jako Marvin Gaye nebo Alicia Keys říkají, že hudba se dělá srdcem, že musíš vědět, o čem zpíváš a proč. Můžeš klidně rapovat japonsky nebo hrát na taiko bubny, když se ti líbí jejich kultura. Nebo hrát klasiku s barokní parukou na hlavě. Můžeš hrát co chceš, hlavně když to budeš myslet upřímně. A tomu já říkám dámy a pánové, zatracená úleva. To mi věřte. 

***

Přijde vám něco z toho povědomé? Možná jste zažili něco podobného, nebo máte stejný pocit. Hudba je skvělá, protože naše životy jsou svázané. Tvůj a můj.

Hudba je jako mini vydání důležité vzpomínky nebo zapamatováníhodné emoce, která si zaslouží zabalit do malé úhledné krabičky a obvázat mašlí z not. Něco jako Bastienovy vzpomínky z Nekonečného příběhu začarované do křišťálových koulí.

Blind Wonderman je moje první malá vzpomínka. Vzpomínka o klukovi, který se pokoušel překonat stín sama sebe tím, že se uvrhl do ještě větší tmy. 

Youtube Video nH93QJlyWZ0Youtube Video nH93QJlyWZ0


Zobrazit všechny novinky »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie »

Fanoušci: 0

Žádní fanoušci

Spřízněné kapely: 0

Žádné spřízněné kapely

Podobné kapely

K vypsání podobných kapel nemá kapela dost fanoušků.

Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.

Statistika profilu

Návštěv dnes
1
Návštěv celkem
91
Poslechnuto skladeb
28
Profil registrován
9.5.2018