Ahoj,
někdy v roce 1996 se Martin posouval stopem a pěšky, s batohem na zádech, ze Španělska, za svým kamarádem Vladimírem, na místo o kterém už hodně slyšel, ale které neměl zatím to štěstí uvidět na vlastní oči. Zlaté Hory,
Ondřejovice. Vše má ale svůj čas. Bezmála ve stejný okamžik, se Roman, taky s batohem na zádech, kochal na opačné straně zeměkoule pohledy na Annapurnu a hlavou se mu ani v nejmenším nehonily myšlenky podobné těm Martinovým. Vše má svůj čas. Nevíme,
jestli i Petr by byl proťat nějakým zajímavým časovým souznícím příběhem s Romanem a Martinem, pravděpodobně by se něco našlo, ale jeho chvíle měly teprve přijít, rok devadesát šest byl v jeho světě na česko-polském pomezí ohraničen nejen státní hranicí,
ale hlavně narůstající nervozitou a tušením, že nejen Alkehol, Kabáti a Tři sestry, jsou tvůrci světových hudebních stylů. Věděl, že je vše jinak a z rozechvěním očekával den, o kterém snil a o kterém věděl, že jednou přijde. Den, kdy do jeho života
vstoupí hudba a šum staletých bukových lesů Rychlebských hor, vystřídá na nějaký čas šum noisových kytar nájezdníků ze západu.
Ano, v tom roce jsme měli i společné zážitky. A pak? Martin se zamiloval do Zlatohorska, ve Vladimírově srubu sundal z police starou akustickou kytaru a do nočních tich začal hrát. Nejdříve zvířátkům, která se ho
postupem času přestala bát a pak i lidem, kteří do srubu občas přijížděli a snažili se usnout. Byl hudbou doslova fascinován a nepřestával, ikdyž mu třeba zbývaly jen poslední dvě struny, jedna cibule a sáček jedlé sody. To byly chvíle, kdy vznikla píseň
Zubatá. Roman se mezitím vrátil z hor, vyšších než Jeseníky a i on tento čas, po vyčištění těla věnoval hudbě, ne však s Martinem, ale ve svém vlastním projektu Babiczka, krásném elektrickém šanzónu, podpořeném v té době krásnými a kvalitními hosty, mimo
jiné Radkem Pastrňákem, ani ten se však neotře o náš příběh více, než je zdrávo. Zprávy o Petrovi jsou z této doby velmi kusé, víme, že měl bratra, maminku, tatínka, dědu a babičku a ve vesnici jedno z největších a nejzajímavějších hospodářství. Pořád
bylo ještě daleko k našemu prvnímu setkání. Martin se pohybuje někde mezi Ondřejovicemi, Gdańskem a Warszawou. Roman mezi Ostravou a Prahou. Petr mezi Velkou Kraší a Šumperkem. S odstupem času, lze však už tehdy, kromě dosud neuvedené skutečnosti, že
Martin a Roman jsou bratři, vystopovat některé zajímavé detaily. Každý však hraje sám a Martin s Romanem o Petrovi neví. Petr samozřejmě neví o Martinovi s Romanem. Čas mezitím zvolna plyne.
Martin má repertoár zpola hotov, zatím však neví o tom, že je to repertoár. Uvědomuje si to na krátkou chvíli někde kolem roku 2002, kdy se poprvé hudebně setkává s Romanem, aby se pokusili zvítězit v prvním
ročníku soutěže Coca-Cola popstar. Oprávněně si myslí, že písně typu Vidnava, by mohly oslovit nejen ohněm začouzené kamarády. Nahrávají a vydávají tedy pětipísňové MC, folkové příběhy, zabalené Romanem do odvážných, až pokrokových aranží, sklízí při
zkušebních posleších pochvalné recenze, oni dva jsou rovněž spokojeni a tak se pouští do soutěžního klání, bezvýsledně. Tečkou za touto krátkou kapitolou, ještě ne pod názvem Haleluja sound system, je smutný příběh o ukradení Romanova computeru, včetně
všech nahraných dat. Možná nejzajímavějším faktem však určitě zůstává, že se Martin a Roman nevědomky přiblížili na cca. 3 km k bydlišti Petra, ač o sobě navzájem stále neví. Ano, Vidnavu od Velké Kraše dělí pouhý kousek. Petr v té době už dávno ve
stodole rodinného hospodářství zakládá a buduje svůj pomník Rychlebské noisové kytarové školy. A aby byl jeho příběh z těch let kompletní, je třeba ještě doplnit nepodstatný fakt, že cesty mezi Šumperkem a Velkou Kraší, vyměnil za cesty mezi Velkou Kraší
a Brnem. Jsou to poslední chvíle před okamžiky, které rozhodně nebyly nezajímavé.
