Jak se říká?

"Jak se říká? ... No tak, Honzo!  Jak se říká?" slyším marně naléhat sousedku na svoje vnoučata při příchodu k domovním dveřím, kteréžto se jako obvykle změnily v jakýsi přízemní model pavlače se stolečkem a kafíčkovou pohodičkou. „Neumíš pozdravit nebo co?" opět nic, základní pravidlo slušného chování zůstalo  nenaplněno,  jen přísedící hlouček se po chvilce očekávání a drobné nápovědě jal zdvořile přibrat další ostrý úhel k již dříve započatému nárysu mnohostranného problému. „Mama je dá odpoledne spát na hovno  ... pak sou takhle umrmlaní ..."  přísedící dámy chápavě přikyvují, jako by jim bylo jasné, že se na hovně musí spát opravdu těžce a jistě to opravňuje ještě před nedávnem  plínkatého mladého pána nezdravit.  „Už v autě dělali jak kreténi ... co děláš s tou zmrzlinou?" ... „tak to sežer nebo co s tím?"  zahřmělo ztichlou ulicí a následovalo plesknutí nejspíše přes prsty! „A netrucuj nebo tě zavřu do koupelny! To je tak, kurva, když maj ti smradi všechno na co si vzpomenou. My sme měli gumičku a kus provázku a seděli sme na prdeli! Teď maj kravin, že by se z toho člověk posral? Kde seš?"  slyším babičku, jak se žene za milovaným vnoučkem, kam jinam než do míst, kde bude projevená péče a láska patřičně rezonovat. V chodbě mu naplácala na zadek a s okamžitým zákazem ječení ho odvlekla ven. „Tady budeš sedět a nikam se nehneš." „Kde je ten druhej hajzl!"  zeptala se starostlivá chůva a odvalila se na nedaleké dětské hřiště pro druhého vnoučka. Mezitím se sousedky jakýmsi starodávným instinktem k udržení přírodní rovnováhy změnily v hodné policajtky a rozhodly se sjednat nápravu buřiče teplým slovem a sladkým úplatkem. „No nemůžeš babičku takhle zlobit... na vem si oplateček."  Během toho se zdálo že dobro vítězí nad blahem, když v tom se dostala ke slovu vrátivší se bábi a otevřela starou ránu prostou revizí etiky ... „Jak se říká?"