Chlast
Dávno tichá hlava hlodá do smrti
Pokouší se dodat osvětu pro děti
Třpytí se smítko trnitého vřesu
Víno skrývá se v pozdním ranním třesu
Otvírám ti hruď a bodám do prázdna
Chlad už měl dávno říci sbohem
Nepros lež - ta je dávno nešťastná
Tak jen otvírej další ránu morem
Hebkost života budí tma
Noc vysychá a jeví se zář
Spletu do věnců oči zla
Okradu duši o její snář
Dýchám, ale nežiju
Obracím se a přežívám
Zuřím, však se zabiju
Ovoce smrti požívám
Hrubý obrat olověného čela
Odpadá kapka křivého odrazu
Pohltí dým výkřiky zcela ?
Jediným činem ošálí nákazu
Otevřený rány hluboký já posypu si solí
Prsty od krve přináší tělu větší slast
Jen moct s tím přestat hlava mi sdělí
Ale mám se jen dívat, jak mě ničí chlast ?
Dvacátáčtvrtá
Zima končí - začíná déšť
Tvé oči zhasly - dávno už spíš
Umírám - modlím se k soše,
co slzy nemá - vždyť ty sníš
...Utrpení...
Uhas oheň ve mě
uhas ho plamenem
Procitni, tak dál
bodni se vřetenem
...Osvobození...
Hledám útěk -
ratolest schoulenou v prachu
Hledám krev
co zrodila země plná strachu
Ten zpěv se dere ze mě
otvírá co bylo ve mě
nitro mi dává sílu
točit se ve víru
!!!TICHO!!!
Svět je pryč a ty spíš
Dvacátápátá
Já kouknul se ti do těla
a ty si zase hrála píseň
Uvnitř schovala sis anděla
a ten bude znova vzkřísen
Já v leže dávím se blahem
Chci věci jiné a čisté
V noci už mysli zbaven
Přeludem věci dávno jisté
a ty jednou duší - mrtvá odměna
Ten hlas co vede můry spát
Mým slovem budeš pomstěna
Není čas zármutku dál se bát
Tak přijď ... !
Dvacátášestá
Tvoje žebra zlomená
probouzejí dávnou zášť
a tvoje hlava kamenná
se bortí, se bortí !!!
Tvoje slova a ten hněv
Tvoje láska a ten řev
Tvůj úděl a ta lež
pobízí - dál mě řež !
A pořád to ticho spí
Proč v nás ten lesk
A tvoje vlasy stále hřmí
Probouzejí dávný stesk
A jediná kapka pohltí
to co oči nevidí
a jeden osud zmatený
zachrání ruce lapený
v tichu co krade
bledou matnou zář
všechno a všade
probudí jiný žhář
Odpusť,že jsem žil
a stál v kruhu sám
Odpusť chtíč co pil
a smyčku co jsem hrál...
