Ururu Žena, 30 let / Brno

„Tak o kolik mě okradete dneska?“ položí stejnou otázku jako už tolikrát veselé postarší paní v trafice, u které si kupuje cigarety. Kouří. To ano, ale strach z rakoviny nemá. Vždyť dědeček taky kouřil a dožil se… on vlastně dědeček ještě žije. A je to velice vitální stařík! Takže strach z rakoviny plic nemá, ne.

Je to vlastně velice sympatický a spořádaný mladý muž. Je možné, že by to do něj lidé neřekli, jelikož jeho velkým koníčkem je hraní v rock-metalové kapele, kde se všude kolem potulují nemytá, dlouhovlasá a opilá individua. A o to víc je zajímavé, že on je takový milý, vzdělaný, mytý a ještě ke všemu abstinent. Jediná chybka je to kouření. Ale toho on se nevzdá. To ne.

Je docela zima. Docela dost velká zima je, to ano. Přitáhne si kabát blíž k tělu, jak to jen jde a promne si ruce. Paní v trafice pomalu ťuká do kasy jeho cigarety. Cink! Sedmdesát dva korun to bude. Zima, hrozná. Rozepne knoflíky na kabátě a z náprsní kapsy pečlivě vyžehlená košile vytáhne peněženku. Hrozná zima. Otřese se. Vyndá stovku. Je to nejmenší z bankovek, které má v peněžence. Dvacet osm korun na zpět a příště nebuď drzý, holomku, mohla bych ti být matkou! Nashle.

Cesta poklidně plyne. Ale je zima. Hrozná zima. Vyndá jednu cigaretu z krabičky. Prohlédne si prsty a s potěšením zjistí, že je nemá zažloutlé, i když kouří jako fabrika, jak s oblibou říká jeho přítelkyně. Však kvůli této jeho ošklivé zálibě začala kupovat to speciální mýdlo. Takové ošklivé, co svědí. Ale dezinfekční. Když se ty myšlenky točí kolem Veroniky, tak se mu vybaví, že má vlastně dneska narozeniny. A on na to málem zapomněl! Ještěže se ještě nedostal domů, ta by mu dala, kdyby jí nic nepřinesl. Nebyla zlá, byla jen zásaditá. Jako to mýdlo. Zásadité. S jelenem. Když se zamyslel i nad tímto faktem, tedy nad tím jelenem, který se na něj z mýdla vždy díval, začal si matně vybavovat, že podobným mýdlem jeho maminka dříve prala oblečení. Ale tím by si snad neumýval ruce, no ne? Vždyť by je měl rozežrané! Ale když se na ně znovu podíval, začal pochybovat.

Co jen dát Veronice k narozeninám? Mezi jím a jeho přítelkyní byl věkový rozdíl deseti let, což každým přibývajícím rokem vypadalo jako mnohem menší rozdíl. A taky na tom skoro nikomu nezáleželo. On v letech Kristových a ona ve věku, kdy by měla studovat na vysoké škole. A to taky dělala.  Budoucí biochemička. Proto si ji vybral. Protože byla chytrá. Hloupé ženy se mu zdály… hloupé. A mnohdy je nemohl vystát. Ale Veronika byla chytrá a stála za jeho čas, za jeho peníze, za jeho pozornost. Pravda, nebyla královnou krásy, ale to není důležité. Byl s ní spokojený.

Hodil nedopalek cigarety do kanálu a vydal se přes silnici k fotbalovému stadionu, který byl touto dobou zavřený. Žádnou ženu by určitě neurazila kytka. Přemítal. Bonboniéru vyškrtl, protože si Veronika neustále stěžovala, že je tlustá. I když to nebyla pravda a absolutně na tom, jestli je nebo není tlustá, nezáleželo. Kytka. Výborně. A co dál? Snad nějaký šperk by se jí líbil. To ano, to by šlo. Tak prvně tu květinu.

Trochu si zašel, aby se dostal do toho lepšího květinářství. V tom bližším byly vždycky zvadlé, a ač se mohl vymluvit, že za nekvalitu květiny může ta hrozná zima, neudělal to. Byly to přece narozeniny a ty jsou jen jednou do roka. Stejně jako svátek, Vánoce, Valentýn, výročí… Ouha.

Celá povídka