Dovolil sem si něco převzít od pana Uzla
03.07.2009
SPOLEČNOST: Ještě něco k tomu nešťastnému squatu Milada
3. července 2009
Na vilu Milada v pražské Pelc Tyrolce není dnes opravdu pěkný pohled. Střecha jako těsně po válce, okna vymlácená, zkrátka ruina. A přitom ještě minulý týden to bylo docela pěkné stavení. A zejména uvnitř se děly zajímavé věci. Nebylo to v žádném případě
doupě narkomanů, asociálů a špindírů, ale nápadité středisko alternativní kultury, jaké nechybí dnes snad v žádné západoevropské metropoli. K informaci o této pestré činnosti si často stačilo jenom otevřít jejich internetové stránky.
Já vím, že nad celým problémem squattingu jako způsobem životního stylu mnohý z nás starších ohrnuje nos. Vždyť i já jsem nedávno kdesi napsal, že třeba i takové křepčení mládeže za zvuků uširvoucího techna kdesi na lesním palouku mi připomíná spíše
pralesní tance afrických divochů než kultivovanou zábavu evropské mládeže. Potom jsem si ale uvědomil, že ve středoškolských tanečních jsme se my ještě v roce 1957 učili tančit Českou besedu. To byla tedy už tehdy vykopávka z dob národního obrození. Tak
jakýpak já jsem kulturní arbitr pro dnešní mládež?
Tak jsem se už odnaučil kritizovat nejen techno v lese, ale i squattery. Dokonce i bezdomovce toleruji a přátelsky se s nimi zdravím. Za minulého režimu byli totiž buď nuceně takzvaně zaměstnaní, nebo v blázinci, popřípadě v kriminále. Dnes si užívají
svobody, a když někomu z nich obstaráte nocleh a zaměstnání, tak zpravidla uteče, pokud nespáchá sebevraždu. Tolerance menšin a demokracie chodívají spolu opravdu ruku v ruce.
Squatting jako alternativní životní styl má ovšem k bezdomovectví daleko. Jeho vyznavači jsou hrdi na to, že nemusí platit elektřinu (žádnou neužívají), vodu (potřebují jí málo a tu si donesou) a nájem (bydlí v objektu, který v katastru nemovitostí
prakticky neexistuje). Jejich hudební a kulturní vyjádření pochopitelně nese neklamné stopy této kýžené nezávislosti. Ta hudba se mi sice nelíbí, ale ani oni nepatří k pravidelným návštěvníkům Státní opery a Pražského jara.
Jediný narkoman byl z Milady dávno vyhnán, marihuany se nevykouřilo více než na sousedních vysokoškolských kolejích. Škoda, kterou způsobili jejich psi, byla zaplacena a psi odstraněni, noční klid domluven právě se sousedními vysokoškoláky a časově
dodržován. Nebyla to jistě žádná idyla, ale squatteři se celých dvanáct let o tento právně neexistující objekt starali a je především jejich zásluhou, že se neocitl v rozvalinách stejně jako mnohé takzvaně špatně privatizované objekty v celé České
republice. Takových dříve kvetoucích hostinců a dokonce i zámků zná každý jistě celou řadu. Záchranu vily ocenil nedávno i ministr Kocáb na více než 10 miliónů Kč.
Až přišel ten kritický den razie jakési bezpečnostní agentury. Bez jakéhokoliv varování náhle vtrhli do vily brutální násilníci. Ničili veškeré vnitřní zařízení, okny vyhazovali nejenom nábytek, ale i oblečení, počítače a knihy. Okna rozmlátili, střechu
zdemolovali a vůči dvěma desítkám obyvatel se dopouštěli nezdůvodněného násilí. Mladíka připoutaného na střeše ohrožovali na životě přeřezáním lana. Teprve až bylo dílo zkázy dokonáno, byla povolána legální policie a novináři. V závěru celé akce se
dostavil dokonce policejní prezident a ministr Kocáb. Právě díky těmto dvěma představitelům státu se předešlo ztrátám na zdraví a životech. Ti mladí měli opravdu holé ruce!
Na fotografiích v tisku jsme pak viděli veškerý ten nepořádek a demolici. To ovšem nezpůsobili squatteři, ale právě ta útočící bezpečnostní agentura. Taky policie už jenom ten nepořádek „monitorovala“. A tady ve mně začíná hlodat červ podezření. Některé
obličeje těchto soukromých bezpečnostních útočníků totiž nápadně připomínaly nechvalně známé účastníky různých fašistických demonstrací. Ty ksichty Dělnické strany a podobných pochybných spolků jsou si sice vzájemně podobné, nicméně nezapomenutelné.
Nepřišli si snad ti fašističtí hošani vyřizovat se squattery účty? Upozornili mne na to dokonce i někteří vysokoškoláci ze sousedních kolejí, kteří incidentu přihlíželi a z nichž většina s obyvatelstvem vily Milady sympatizovala. O tom jsme se však z
tisku taky nikde nedozvěděli.
A tak si myslím, že bychom měli zúčastněným položit několik otázek:
1. Jaký je způsob zapsání neexistující stavby do katastru nemovitostí a kdo je oprávněn k tomu dávat podnět?
2. Kdo tak učinil v případě nemovitosti Milada, v čí prospěch a za jakou odměnu?
3. Kdo dal pokyn k násilnému vyklizení objektu již následující den po zápisu do katastru, když před tím dvanáct let byl klid?
4. Kdo zaplatí squatterům dvanáctiletou péči o objekt a prevenci jeho demolice?
5. Mezi jakými lidmi vybírá své zaměstnance soukromá bezpečnostní agentura a kdo je zodpovědný za jejich školení a informace?
Mám dojem, že pravdivé zodpovězení těchto otázek může odkrýt nějakou pečlivě tutlanou lumpárnu.
předseda Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Radim Uzel
