w45gv8ju2o5gb44ů4ů)8hd
02.01.2010
Nebe jako vždycky bylo nahoře, na venku už tma a hladina rtuti se tak tak držela nad nulou. Spouštím na svém PC kapelu The xx kterou jsem právě obdržel od svého kamaráda (ty sketo). A zatímco ve městě Florencie umírali lidé po tisících na mor, moje uši mysl a všechny ty ostatní serepetičky vstřebávaly takzvaný DreamPop,který byl-je naprosto skvělý opustil jsem oblast zamořeného města, hnijíci mrtvoly a pozůstalé a věnoval jsem se těm věcem,mé fantasii, mým snům které se mi honí hlavou. V mém nitru byla jen ona, tančila, a ten bájnej pták kterej opět vstal z popela jí k tomu hrál. Nevíděl jsem ji nikterak dlouho dotek byl těž velice slabý pocit skvělý. Touha ji znovu spatřit sílila každou dalši sekundou ale slabá místa mi nedávají odvahu mluvit sní, naopak z druhé strany mě bombarduje Andy Warhol svými plechovkami s rajčatovou polévkou, sebevědomí stoupá ale jen si dát ještě pozor na warholovu slupku od banánu a možná právě tohle mě drží zpátky. Už ji nevidím, propadám se do jámy jménem deprese. Jáma je hluboká ale rozhodně né bezedná, nedopadám ale na dno držím se nad polovimou,ale ona krásná dívka byla někde pryč, jinde snad sama možná s někým. Po nějáké době mi pan Smith(s) podává pomocnou ruku vracím se do normálu. Love Will Tear Us Apart



















