Na Výstaviště v Holešovicich jsem dorazil s téměř hodinovým předstihem než byl čas srazu s mými pražskými spolufanoušky britské kapely introvertů. Stačil jsem tedy loupnout jedno krušovické nedaleko u stánku. kolem nejž se již čtyři hodiny před zahájením koncertu  melancholických mistrů depresí, srocovala pořádná sumička bláznů, kteří byli připraveni na pořádnou porci hekávých nápěvů, řízných i méně řízných kytar a někdy až downbeatové rytmiky. To vše ještě čekalo za branami výstaviště. Když jsem se rozloučil s mým náhodným společníkem, který byl tak podobný životem i vyzáží panu Bukowskimu, odebral jsem se na místo srazu. Byly čtyři hodiny po polední a sluníčko zářílo ostošest jako by tušilo, že večer se budou dít věci.

Předkapelou byla trojice západních sousedů jménem Moderat, kteří se tak trochu rozpačitě postavili ke svým laptopům a spustili svůj třičtvrtěhodinový set. Neurazili mě a musím uznat, že druhá polovina minimalistického elektra z Německa nebyla vůbec k zahození. Očekávání bylo jasné a po notném natohování napětí, muselo dostat svého naplnění.

Bylo chvíli před půl devátou, když jsem držel bramobrák podprůměrné jakosti. Vzápětí jsem ho musel však položit pod své podrážky a tak si utvořit potřebný podklad, protože už přícházeli na ty, na které se čekalo. Ano, v plné sestavě připraveni předvést geniální audiovizuální zážitek lidem, kteří svými kořeny patří do nejrůznější koutů světa, ale hlavně čecháčkům, kteří na jich první vystoupení museli tak dlouho čekat.

Dalo se čekat, že Radiohlavy začnou nějakou peckou ze staronové desky In Rainbows a tak se i stalo. Dalo se čekat, že nezahrajou Creep, nedalo se však čekat, že vizuální stránka koncertu se stane šestým členem do celku. Pódium zářílo všemi odstiny barev, který si snad jde představit a tak toto spektrum uzlem spojené s ůžasným zvukem pětice zadumaných muzikantů, dostálo jménu poslední desky.

Thom Yorke toho sice moc nenamluvil, ale o to více zaříl svými srdceryvnými vokály, Johnny škrtil svého Telecastera, Ed na doprovodnou kytaru krásně vybrnkával základní kameny smršti haromonický celků, které se takřka střídali - jednou v tvrdších kytarových písní, které posleze vyměnili často jen hlas a piáno s jemným přitákáváním ostatních.Hlavně skvělé souznící rytmiky, kterou obstárali Collin Greenwood na basu a za bicí soupravou sedící Phil Selway.

Čím více se chílil koncert ke konci a plácání rukou nyní extrovertně introvertních fanoušků nabývalo na hlasitosti. I my jsem tušili, že ty největší hity nepřijdou a tím sme  měli na mysli Karmu Police, tu vystřídala závěrečná píseň z alba Kid A - Everything In Its Right Place a tak se zdálo, že je vše opravdu tak jak mám být..Nakonec sme jim tedy s chutí odpustili(i když nás nasrali!!!:D) a odcházeli ve vlně nadmírů spokojených hlav.

Setlist:

Hlavní část: 15 Step - There There - Weird Fishes/Arpeggi - All I Need - Lucky - Nude - Morning Bell - 2+2=5 - A Wolf At The Door - Videotape - (Nice Dream) - The Gloaming - Reckoner - Exit Music - Bangers And Mash - Bodysnatchers - Idioteque

První přídavek: Pyramid Song(dedicated to Franz Kafka) - These Are My Twisted Words - Airbag - The National Anthem - How To Dissapear Completely

Druhý přídavek: The Bends - True Love Waits - Evertyhing In Its Right Place