Těmito slovy by se dal popsat můj momentální stav. A přitom je to taková hloupost.
  V létě jsem si kupoval nádherný činel, vlastně můj první pořádný činel. Byl drahej, moc drahej. Měl jsem ho při nahrávání, od první grungeové akce, na které jsme byli s Amnesií. Když jsem ho kupoval, slyšel jsem slova jako "ten musí vydržet minimálně 2-3 roky, jestli ne, tak ten, kdo na to hraje, musí bejt blbej" atd.
  Včera jsem přišel do zkušebny a dostalo se mi lakonického oznámení "Máro, stalo se něco nemilého, praskl ti činel". K mému překvapení to nebylo na okraji činelu, jak to tak bývá, nebo u klobouku, ale UPROSTŘED činelu. jak se to stalo? Nevím, nedokážu říct. Bylo to zimou? Nesprávným používáním i přes to že jsem na to hrál tak jak se na to hrát má?         Mám v sobě pár pocitů, které tu nechci ventilovat, nejspíš bych toho litoval. Každopádně jsem se rozhodl, že když už si něco takového znovu koupím, tak na to budu hrát pouze a jedině já, neboť pouze já budu vědět, jestli jsem na to hrál špatně, a mohl bych obviňovat pouze a jen sebe. 
  Hudba je totiž, moji milí a zlatí, drahej koníček. Strašně drahej koníček, a jde tam o peníze. A ani ne tak o peníze, které získám hraním ( to spíš vůbec, abych byl přesnější), ale o peníze, které se do toho vkládají. A mě už to začíná pěkně srát. Ještě uvidím jak se rozhodnu, ale je tu možnost, že už prostě a jednoduše na muziku nebudu mít peníze. Možná nastal čas si přiznat, že bez peněz na pořádnou výbavu to prostě nejde. Zpomaluje se tím vzkvět a celkové zvyšování úrovně kapely. Bez pořádných bicích, kytary, aparátů to prostě nejde A nemá cenu si nalhávat že jde. A když nejsou peníze? Inu, když na něco nemám, tak si to prostě nekoupím, a nebudu si jako dítě hrát, že to nevadí...
  Je mi smutno.