(ne)SLYŠ!!! 2

27.03.2008

(ne)SLYŠ!!! 2

Opět se vracíme do města, kde je všechno na první pohled dokonalé,
tak dokonalé, že nic z toho není skutečné...

Každej se baví sám se sebou, stejně jako teď já...
Asi takhle nějak si teď povídám..

Chce se ti taky křičet, když vidíš zoufalost ?
Chce se ti taky plakat, když vidíš zradu ?
Chce se ti taky smát, když vidíš hloupost ?
Chce se ti taky nadávat, když vidíš zbloudilost ?
Chce se ti taky řvát, když vidíš bezvýchodnost ?
Chce se ti taky tohle někomu říct ?
Tak přijď otrávená duše , přijď ke mně a podívej se na to, co vidím .
Přijď ke mně a pověz , co je poslední naděje, kde začínají a končí hranice vnímání.
Kde asi se spojuje smysl s pocitem a kde se objevuje další pravda .?!
Přijď ke mně, otrávená duše a ukaž mi tvůj obraz světa.
Budu tě poslouchat a budu se o tom všem s tebou bavit.
Nad horkým hrnkem kávy, třeba až do rána.
A až mi to všechno povíš, nechám tě zase odejít.
Budeš prázdná a čistá a připravená na další sbírku nových zkušeností.
Možná budou stejné, možná lepší , možná horší a možná jich bude tolik,
že o tom všem jednou napíšeš knihu. Možná bude mít jen pár stránek,
možná ji necháš úplně nepopsanou,aby se napsala sama. Možná ji někomu daruješ a možná nikdy
nenecháš nikoho se do ní podívat. Ale bude tvoje, bude to tvoje kniha.
Bude to tvoje další kapitola , zase začneš neposkvrněná a když si to pak zpětně budeš číst, asi se nad tím jenom pousměješ.
Nebo se rozbrečíš nad tím, co tě potkalo a budeš si říkat, jak jsi ráda,že to máš za sebou, ale neboj se,
život ti připraví další překvapení a ty budeš koukat...

Město spí,tiše. Slyším výkřiky lidí, kteří mají zlé sny, usínám a křičím s nima.
Poslouchají to zdi a okna to pouští ven , tiše... Projdi se nocí, kolem otevřených oken a uslyšíš to.

Město se probouzí do nového dne. Každý s jistou obavou , kterou si nepřipouští prchá do ulic.Do práce,
do nějakého jiného prostředí či koutu, kde se třeba schová před zlým snem, nebo jen tak jde, protože to tak dělá celý život.A třeba je jen skutečně šťastnej.
Dělá to od doby, kdy začal bydlet sám, kdy začal pracovat . Proč vlastně jdu právě tam ? To už se nikdo neptá...

Ach,ty má malá dušičko, taky máš někdy strach ?
Zažíváš něco krásného a rány , které si nosíš při sobě, ti našeptávají  : ,, Nezdá  se ti to moc dokonalé ? Nejsi až moc šťastná ? Copak tě nenapadlo, že to někdy skončí ? Co když to bude dneska ? ? ? Nebo zítra ? Co uděláš pak ? No? Pověz ? Víš to ? "
Jsi tak křehká...A přesto, to není vidět , někdy to nikdo ani nepozná, že zrovna teď pláčeš. Stojíš tu a díváš se s úsměvem na všechno co tě míjí, ale ty prázdné oči...

A město si žije klidně dál, musí, už to tak prostě je.
Vždyť to vlastně nikoho ani nezajímá.
Vždyť z každýho z nás alespoň jednou udělají idiota...

Hlavně se z toho neposrat...

(ne)SLYŠ!!!

16.10.2007

Děj se odehrává v zapadlém městě, město samo o sobě ztracené není, ale lidé, kteří v něm žijí ( a to i slovo žijí zdá se mi příliš drahé) ...nebo se alespoň domnívají, že tomu tak opravdu je.A co je? Vše je jen otázka a odpovědí je opět otázka. Jako každá rovina, která se tváří jako rovina a ve skutečnosti je křivá a zkroucená. Pravda si hraje na pravdu a lež? Lež nemá krátké nohy...

A láhev není prázdná. A světla dostatečně neosvětlují ulice toho zapadlého města. Tlumeně dopadají k zemi a k pošlapaným chodníkům a ztrácí se v mlze a do všeho toho zatracení a ztrácení se pronikají z hluboko promyšleným a jednoduchým nerozbitným jádrem zvuky a hlasy z rozsvícených oken . Hlasy stejně zoufalé a všední a hrající si na důležité mezníky dějství. Pronikají a mizí stejně rychle.
Jsou jako jepice, malé nevýznamné, ale existují a patří k městu neodlučitelně jako vysoké panelové domy, které se snaží dotknout nebes a přitom jsou hluboko zakořeněné kdesi pod zemí, kde doufám leží peklo...jediná naděje toho zapadlého města, snad na výsluní, ale bez slunce...

A nejen proto, že je noc, je bez měsíce, bez hvězd, bez planet. Bez jakéhokoliv náznaku vesmíru, velkých záhad a bez jakéhokoliv mraku. Smogové nebe s halogenovým sluncem...Učesané parky, které se topí v injekčních stříkačkách a v bolesti. Stromy bez listí a kořenů. S uřezanými větvemi a vydlabanými kmeny. Stromy zdobené odrazkami, vonící po moči a zvratcích.
Ztracené jako duše v obrazech stínů, chodících z práce domů...

Domů do šedých koupelen a průsvitných záchodů a plovoucích podlah. Domovy zkrášlené složenkami na poloprázdných lednicích a studených mrazácích. Chladnokrevně řvoucí mikrovlnné trouby, žalostně vzlykající zářivky na plastických linkách a elektrické sporáky v záchvatu hořkosti od vajíček k večeři, stydnou a zhasínají. Televizory promítající prý ideální vzor života do poloprázdného obývacího pokoje, kde na proleželém starém gauči usínají obyvatelé toho města. Na gauči, jediném hřejivém doteku látkových polštářů a zvířecích chlupů. Na propáleném koberci od cigaret leží ponožka. Na vymalovaných zdech visí obrazy s pavučinami, zalité prachem. A kuchařky v policích už téměř vybledly a nejdou přečíst. V rohu sedí dítě a pláče... A z rádia se ozývá reklama o prostředku na hubnutí. V zámku chrastí klíč, ale je od jiného bytu. Opilý člověk si spletl dveře... .

Další ráno v tom zapadlém městě.
První vstávají řidiči hromadné dopravy. Vrací se na sedačky a chytají se volantů, občas vykolejí. Nezvládají řídit tíhu všech těch životů, osudů a smíchů...Nebo jim někdo  skočí pod kola, protože se nedostal dovnitř. Prostě se tam nevešel. Jiný ho ještě přistrčí a pousměje se, když zjistí, že další místo je volné.
Druhý den skočí za ním...

Jana