Mikysek Žena, 32 let / Ledeč nad Sázavou

    Jdu tichou ulicí. Přes clonu slz nevidím ani na cestu. „Jak mi to mohl udělat??? Proč???“ to je to jediné, na co myslím…

    Byl to krásný, pohádkový vztah. Občas jsme se pohádali, ale hned zas usmířili. Byli jsme si kamarády i oporou v těžkých chvílích. Prožili jsme spolu hodně hezkých věcí, měli jsme spoustu zážitků z našich společně prožitých dní. A teď je to pryč…

    Vracela jsem se zrovna domů od rodičů. Věděl, že přijedu, ale chtěla jsem ho překvapit, a tak jsem přijela dřívějším vlakem. Ale to se mi pekelně vymstilo…

    Potichu jsem odemkla dveře a vešla dovnitř. Nakoukla jsem do obýváku, do kuchyně, ale nikde nebyl. „Asi je venku s kamarády,“ to bylo jediné, co mě napadlo. V tom jsem zaslechla nějaké zvuky v pokoji. Opatrně se tam jdu podívat, protože mě napadlo, že by tam mohli být zloději. Otevřu dveře a strnu uprostřed pohybu. V pokoji je ON a ještě někdo. Je to dívka. Oči se mi zalijí slzami. Je těžké vidět toho, koho milujete celým svým srdcem, jak vás podvádí a nedat najevo emoce. Všimnou si mě, slzy mi již tečou proudem. Dívka se pohotově přikryje a drze na mě kouká. On nic neříká. Nepokouší se mi nic vysvětlit. Jen tam stojí a bezmocně kouká. Otřu si oči, abych si mohla zabalit. Můj pohled ještě sklouzne na tu dívku. Nechci uvěřit tomu co vidím. Moje nejlepší kamarádka! Jak mi tohle mohla udělat? Jak mohla zničit náš takřka bezchybný a pevný vztah? Podívám se jí do očí. Zračí se v nich vítězství, pohrdání mnou. Ano, před časem jsme se pohádaly a ona to řekla. Řekla, že té hádky budu jednou litovat. Tahle slova mi vyplula z hloubi mysli…

    Mechanicky jdu pro svou tašku. Balím si svoje věci. Slzy už mi zas tečou proudem. A ti dva nic neříkají, jenom sedí a mlčí. Dívají se na mě, vím to. Mám hotovo, rozhlédnu se po pokoji. Právě tady jsme prožili ty nejlepší chvíle. Je mi stále hůř, už tady nemohu být.

    Odcházím. Jde se mi těžko, mám to tady moc ráda a nechávám tady toho, koho tolik miluji. Tedy, milovala jsem. Zradil mě a zrada bolí. Už mu nemohu odpustit, nemohu mu věřit. Otevřu dveře bytu a jdu pryč. Nevím kam, ale daleko odsud. Cestou stále slyším ten vítězoslavný smích, kterým mě vyprovázela ze dveří. Hučí mi v uších. Chci se ho zbavit, ale nevím jak. Kdo mi pomůže???

    Jdu tichou ulicí. Přes clonu slz nevidím ani na cestu. „Máš splín krásko?“ slyším před sebou. Osuším si oči a vidím chlapce. Jak moc se podobá mojí lásce. Lehce přikývnu. „Pojď, pomůžu ti,“ nabídne se a já ho tiše následuji. Dovede mě až úplně dozadu. Chvíli něco připravuje a já tam jen stojím. Podá mi stříkačku. Bezmyšlenkovitě po ní sáhnu a její obsah si vpustím do svých žil. Najednou je mi fajn, ale jen na krátko. Začíná se mi motat hlava, upadnu do bezvědomí, ze kterého se už nikdy neprobudím. Byla to zlatá dávka. Ještě uslyším zvuk telefonu a pak „usnu“ docela. Napořád. Už se nedozvím, kdo mi psal.

    „Nejspíš se předávkovala heroinem,“ říká policista sklánějící se nad mým tělem. „Proč by to dělala??? Byla tak mladá a tak krásná,“ oponuje jeho mladší kolega. Náhle se jeho pohled stočí k  telefonu ležícímu vedle mého těla. „Můžu???“ zeptá se pohledem a ten druhý mlčky kývne. Na displeji bliká zpráva. Policista jí otevře. Už ví, proč to ta dívka udělala. Z nešťastné lásky. Měla zlomené srdce. Dočte a podá mobil kolegovi. Ten čte SMS, kterou už jsem si já přečíst nemohla. PROMIN, MOC ME MRZI, CO JSEM TI UDELAL. ODPUST MI LASKO. MILUJU TE. TVUJ…