Před několika dny jsem v rámci svých průzkumných výprav opět navštívil Jazz Dock a v něm koncert kapely Inner Spaces. Přilákal mě velmi neurčitý příslib v podobě několika suchých informací: česko-polská sestava školených jazzmanů, původní tvorba v aranži trubka, tenor, klavír, basa, bicí. Sečteno, přinejhorším to bude slušný standard, při němž si člověk hezky odpočinkově pročísne mysl, zježenou divokým světem ´tam venku´ (tj. kdekoli mimo Jazz Dock).
    Skutečnost, cudně řečeno, předčila očekávání. Kvintet zněl zhruba jako Miles, poučený Avishaiem, včetně absurdně dokonalé rytmiky. Odpůrci přirovnávacích rovnic mi odpustí – dělám to čistě v rámci úspornosti. Nemám na mysli odvozenost, nýbrž něco jako krevní skupinu. Snad si rozumíme.
    V publiku této kapely byli toho času asi tři aktivní posluchači, mne počítaje; jeden další stůl se celkem hlučně bavil o loňské dovolené v Itálii. Všichni ostatní byli v tu dobu někde jinde.
    Muzikanti se však zdáli hrát naplno, jako by nebylo samozřejmější situace než beznadějně opuštěné hlediště a polámaný potlesk několika jednotlivých dlaní. Naplňovalo mě to jednak údivem, jednak marností.
    Co zmůže víc fanoušek Kostka, než napsat po tom všem angažovaný příspěvek na svůj bandzone, kam stejně denně zavítá asi tolik lidí, kolik toho večera bylo v Jazzdocku? Většina z nich můžou být navíc klidně roboti. I potud přirovnání sedí.
    Co je nahoře, je i dole.
    http://www.myspace.com/innerspacesquintet
    Odnesl jsem si toho večera svůj nový ´Jazzpass´ – a to je další věc, kterou si nemůžu nechat pro sebe. Tak tedy, ten můj má popisné číslo 348. Pokud jsme s někým z vás sousedé, tak se mi ohlašte – můžeme se tu na bandzonu chodit navštěvovat. Když říkám sousedé, nemyslím jen vedlejší baráky; dneska už vám k sousedství stačí, i když bydlíte ve stejné ulici. Svět je celý tak nějak pospolitější.