Óda na Radiohead
26.08.2009
Vrchol práznin, ne-li života, se mi zaryl do paměti silou rovnou úderu blesku. Málokdy mi hladinu hormonu štestí pozvedne anglická fráze thank you. Málokdy mi projev neurotického kytaristy zvíří krev do stavu úplného nebytí. Ovšem, sen se splnil. Šílenci v orientalní svatyni z LED světýlek (a to jim jedno během hraní vypovědělo službu) mi ukázali:“Touhle cestou, příteli!“. Co na tom, že 4 strunný Greenwood neví po šestadvaceti letech o československém vyrovnání ani smítko faktu, v hudební alchymii o to přeci nejde. Je třeba soustředit se spíše na setlist. Setlist věru nečekaný. Kam se poděly všechny velké hity? Do rádií, hitparád, či do jiného dokola omílajícího mechanismu. Nene. Tento koncert byl pro opravdové fajnšmekry.
Nečekal bych Airbag, ani Gloaming a už vůbec ne Nice dream. Ovšem, Exit music? V prvních chvílích jsem zůstal nevěřícně zírat. V tom tichu muselo být slyšet každou slinu, kterážto dala sbohem mým ústům a rozprskla se o sluncem vyhřátou zeminu. Po čase jsem se z té paralýzi probral a začal si více i méně nahlas pobrukovat – dle znalosti slov jednotlivých slok – nedbajíc ošklivých pohledů i hlasitějších narážek ze všech možných stran, ve všech možných jazycích. Exit music je skladba, která dojímá svým melancholickým úvodem a drásá srdce svým extatickým závěrem, který byl ještě ke všemu umocněn světelnou šou a bujarými výkřiky 18 tisíci lidí. A právě tato fáze mne bude budit ze spaní ještě po dlouhá léta... Exit music a Idioteque…a 15 step…a Nice dream…a Pyramid song…a…dochází mi slova…Nyní nastává chvíle, kdy se mám rozhoudnout. Mám pro jistotu opustit tento svět nyní, když je má dušička uspokojena? Nebo je možné, že přijde ještě něco lepšího? Možné to asi je..protože, až se příště třeba zase potáhnou s xylofónem, napadne je možná zahrát i No surprises...
95%, toť můj soud
