Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Kopýtko Galaktoza Muž, 27 let / Znojmo

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Kopýtko Galaktoza si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Proč by kapely nikdy neměly vyhazovat své Boneheady

Upraveno:

Nedávno jsem na stránkách časopisu NME četl skvělej článek od Henryho Yatese. Chtěl bych se o něj podělit i s těmi, co si ho nemohou přečíst v originále, takže:

 

Únor 2013 bude důležitej měsíc. Nastane comeback století. Návrat krále, druhý příchod Boneheada na novém albu kapely Parlour Flames. Teď si možná ti mladší z vás říkají kdo, nebo co je Bonehead. Sloní můž? Středoškolská přezdívka? Příšerný eufemismus pro erekci? Ne, nic z toho. Paul ‘Bonehead‘Arthurs byl od roku 1990 do roku 1999 doprovodný kytarista v Oasis. S ukazováčkem permanentně mačkajícím baréčko, byl typickým příkladem rock’n’rollového trubce. Pleštěl od svých dvaceti, nepsal žádný písně, neurčoval modní trendy a ani nebyl nejvtipnější v kapele. Zatím ho moc dobře nepropaguju co? Pravdou je, že Bonehead byl mnohem důležitější, než si všichni tehdy uvědomovali. Každá opravdu dobrá kapela má někoho takového. Tlukoucí srdce kapely, kluka odvedle, hudebníka, kterému by se na jam session smáli, protože neumí hrát v šesti osminovém taktu, ale díky němu působí skupina opravdově a má v sobě cosi romantického. Boneheadové jsou předně tím rozdílem mezi skupinkou z přátel, kteří by pro sebe navzájem chytili kulku a nějakou X Faktorovou hrůzou, kterou sešili tak horkou jehlou, že jsou ještě vidět stehy. Když se díváte na černobílou fotku od Pennie Smithové, na které se čtyři mladí punkáči řehtají nějakému vtipu s cihlovou zdí v pozadí, vidíte prvně gang, pak až kapelu. Je to oni proti celému světu. Stejně jako, když si pustíte řekněme Appetite For Destruction od Guns ‘N‘ Roses, je tam slyšet tajná dohoda a chemie mezi nimi (i v nich).

 

Bohužel, většina kapel se svého Boneheada zbavuje. Nejčastěji je po debutovém albu nahrazen nějakým technicky dokonalým studiovým kouzelníkem, který se směje, hraje a sere na povel. Během pěti let od vydání Definitely Maybe, se Oasis zbavili třech. Kromě Boneheada nahradili ještě původního basáka Paula Guigsyho a bubeníka Tonyho McCarrolla.

 

Nemusíte být hudební vědec, abyste poznali, že Gem Archer, Andy Bell a ve své době Alan White, byli lepší hudebníci. Správně oholená opice by mohla dělat Boneheadovu práci (ostatně někteří zlí jazykové tvrdili, že Bonehead taky správně oholená opice byl). A příkladů je víc, třeba Steven Adler, Slashovův nejlepšího kamaráda ze střední, který byl vyhozen z Guns ‘N‘ Roses v devadesátem roce. Nebo ten kdo nahradil v letošním polovičním reunionu Black Sabbath původního bubeníka Billa Warda, byl určitě monstrum, ale jak bylo vidět z reakcí na internetu, na to lidi kašlou. Lidi nechtějí jenom bezchybné hraní podle kliku. Chtějí vidět čtyři přátelé z bývalého továrního města, jak sedí ve strouze u silnice, jedí sýrové brambůrky, koukají na hvězdy, drží se za ramena a pochodují na Londýn s plnou hrstí melodií. Nebo jeden příklad z minulé dekády: autentický Sheffielďan Andy Nicholson, kterého Arctic Monkeys vyměnili po první desce.

 

Boneheadi se můžou jevit jako přítěž, ale nenechte se zmýlit. Jsou životně důležitou součástí DNA kapely. Mírní hádky v tourbuse, vetují nové jazz-polkové směřování kapely, když frontman začne nosit plášt s diamantama, budou si z něj dělat legraci jako první. V případě, že kapela odhodí svého zdánlivě nejméně důležitého člena, je to jako by si vytrhli z těla kousek masa, můžou ještě nějaký čas klopýtat dál, ale nakonec vykrvácí. Oasis od roku devadesát devět působili jako dvouhlavý solový projekt. Guns ‘N‘ Roses nahráli po roce devadesát ještě úspěšnější alba, která ovšem nebyla tak převratná jako jejich debut. A Arctic Monkeys podle mě už neměli po Whatever People Say I Am I’m Not v oku tu stejnou jiskru.

 

Naproti tomu Led Zeppelin to hned po smrti Johna Bonhama (nebyl samozřejmě Boneheadem v hráčsky nemohoucí slova smyslu) zapíchli. Zpětně si to uvědomil i Slash. Ve své autobiografii označil odchod Adlera a později Izzyho Stradlina za příčiny rozpadu kapely. Slash píše: Byli nedílnou součástí zvuku a osobnosti kapely, bez nich v kapela už nefungovala původní chemie.

 

Během celoživotního pozorování rock ‘n’ rollu jsem se naučil několik věcí:

1. Neutrhujte se z řetězu.

2. Nebojujte se zákony, zákony vyhrají.

3. Když ji máte rádi, dejte jí na ruku prsten.

4. A nakonec nejdůležitější poučení ze všech. Jak jednou pokrytecky řekl Morrissey:

Držte se svých přátel.

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Will Eifell

Ahoj, mám novou desku Mezi hrdiny a sny, sedm lo-fi folkových písní ze samýho srdce betonovýho Ústí nad Labem, zvu tě za jejich ochutnávkou. Budu rád za jakoukoliv odezvu.
Will

Zobrazit všechny názory