V roce 2009 se mi v životě událo tolik změn, že kdybych si psala deník, tak bych jich musela mít deset.

Začalo to tím, že ke konci roku 2008 se mamka rozvedla s tátou a přestěhovali jsme se z Proseka do Bohnic. Mamka má moc ajn přítele Standu a já si s ním velmi rozumím hlavně proto, že je to metalista a je to člověk pro každou srandu. Ze stylu EMO, jsem přehodila na METAL a jsem za to ráda hlavně proto, že METAL je hudba, kterou miluji, a také díky METALu jsem došla tam, kde teď jsem.

Dříve jsem se ve škole s nikým nebavila, o přestávkách jsem sedávala v lavici a poslouchala MP4-ku (což dělám dodnes). Ve škole jsem měla jediné dvě kamarádky a jediné dva lidi, kteří se semnou bavili (nepočítám učitele). EMO jsem byla, protože jsem se cítila osamělá, nikdo mne neměl rád, protože mám parézu pravé ruky. Cítila jsem, že EMO je má minulost, přítomnost i budoucnost a že jsem se pro to, být EMO, narodila.

Vše se ale změnilo. Začalo to tím, že jsem koukala na horory a v Blair Witch 2 jsem narazila na pěknou písničku, byla to Disposable Teens od Marilyna Mansona, pokračovalo to tak, že jsem hledala další skladby a zamilovala jsem si This Is The New Shit. Pomalu mne začal nudit a chtěla jsem zkusit něco nového, našla jsem SlipKnoT.  Do nich jsem se tak bezhlavě zamilovala, že jsem si začala všude kreslit jejich S a svoje nejpovedenější S jsem si dala do peněženky a tam ho najdu dodnes.

Kromě toho, že poslouchám metal, hrozně miluji zpěv. Už jako malá jsem si říkala, že chci být úspěšná zpěvačka, jako je Avril Lavigne, která má teď dokonce i nový parfém. Můj hudební sluch ze začal projevovat ve škole už v první třídě, kdy jsem se dostala do sboru a tam jsem byla tři roky. Odešla jsem, protože mne štvala učitelka.

Když jsem zjistila, že bez muziky můj den nemůže být a začala jsem nosit všude s sebou MP4-ku, začala jsem intenzivněji vnímat hudbu a emoce, které ve mne vyvolala mne donutili zpívat. Od té doby, když poslouchám skladbu, která se mi líbí, automaticky začínám zpívat, i když tu skladbu třeba slyším poprvé.

Tím, že jsem přešla na metal, se změnil hlavně přístup spolužáků ke mne. Začala jsem s nimi více komunikovat a s Anežkou a Pájou jsme se pokusili o kapelu. Měli jsme se jmenovat P.A.K., což jsou zkratky našich křestních jmén. Měli se číst anglicky: ,,pí ej key". Začali jsme se scházet u Anežky v garáži a hráli jsme na různé krabice a všelijaké hovadiny, co jsme našli. Skládala jsem a zpívala co to šlo, ale neměli jsme peníze na hudební nástroje a čas, abychom se tomu věnovali, a tak Pavlína odstoupila...požději i Anežka a já zůstala sama...

V roce 2009 jsem zjistila, že moje pravé kafe, moje pravá krev je metal. Rozvinula jsem spektrum svých poslouchaných kapel a mamka mi koupila moje první tryčko s metalistickou kapelou, SlipKnoT. Později jsem začala nacházet oblibu v pentagramech, všude jsem je kreslila a přála si, aby mi ho někdo dal, nakonec jsem si ho koupila sama a nosím ho dodnes na krku a nikdy ho nesundavám.

Teď ke konci roku, jsem se jentak nudila, a tak jsem si na lide.cz šla chatovat do místnosti ,,Metal". Bylo tam málo lidí, a tak jsem si psala s každým, kdo tam byl. Najednou mi napsal někdo šeptem a já zjistila, že je to moc roztomilej pěknej kluk. Začali jsme si psát o svých zálibách a já se zmínila o své lásce k hudbě a zpěvu a on, že shání zpěvačku, tak jsme se sešli. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se do sebe zamilovali a teď máme spolu s Torim, Číčou a Johnym naší kapelu a zároveň jsme jedna velká rodina.

Tím, že jsem se s Ronnym seznámila jsem získala partu přátel, kteří jsou fajn, je na ně spoleh a za nikoho bych je nevyměnila. Prožívám nejšťastnější období mého života a doufám, že to nikdy neskončí. Mám vás ráda klucí.

Bohužel je tento polední odstavec pryč, kapela se rozpadla a mezi mnou a Ronnym je konec, vzplanula však nová naděje, že seženem jiné lidi a dáme dohromady novou kapelu. Uvidíme, zda se to splní...