!!New!!!!Kdo tam nebyl, neuvěří aneb sraz veteránů ve Stodůlkách
19.12.2008
Sice to není hudební zážitek, ale přece se jedná o velmi silné dojmy, hodné zaznamenání, i když o hudbu zde vůbec, ale vůbec nepůjde. No.. i když... v textu bude zmínka o veliké frontě a o lístcích.... zakončení koncertem však v dějích hrůzných,
dále vypsaných, nečekejte.
Včera v noci jsem absolvoval něco, co nakonec skončilo na titulní stránce Lidových novin a dokonce spatřilo světlo světa jako reportáž v rubrice Téma, včetně několika fotografií.
Díky letos náhle vzrostšímu to zvukovému parku jsem využil nabídky ke koupi mého prvního "veterána", jinak šedivé Mazdy 323. Což o to, auto je to na svůj věk velmi zachovalé, přes počáteční nejistotu se i celkem způsobně chovající (s tím, že ještě
pochopitelně dojde na nějaké ty opravy ) a spolehlivě sloužící (doufejme, že co nejdéle). jediné, na co jsem si musel zvkynout, je řízení bez posilovače a taky fakt, že narozdíl od tátovy Octavie nemá takovou tu vychytávku, že automaticky svítí po
nastartování (přitom k níže uvedenému místu výroby by takové auto mělo svítit pořád), ale to jde jen o zvyk. A to s tou nádrží při větším načepovníse taky celkem pořešilo, než do toho dám novou. Prostě přes tohle naprostá spokojenost, halvně jsme vyřešil
problém (jehož vozrec je zhruba následující (jedna kapela(plus)druhá kapela (děleno) jedna zkušebna(rovná se)druhá zkušebna(plus) Praha (mínus) auto(ne moje) v Kutné Hoře (děleno vše)nic moc kapitál ).
Takže vlastně radost s tím, že přibyl další hladový krk na starost, nu což, takový je prostě život. Ale.... bylo potřeba absolvovat v jiné časti roku celkem rutinní byrokratické poletování kvůli registraci. A to byla ta daň za nízku cenu
tohoto vozítka (které mimochodem je jak na míru dělané na mého Marshalla, proto posílám pozdrav do Hiroshimy (od sebe, nikoli od Trumana)).
Jelikož jsme zaslechl nějaké jobovky o frontách na registracích vozů, v úterý jsem zaleh na můj vkus již velmi brzy, abych po páté hodině ranní (a středeční)í (otevíralo se v sedm) mohl zaujmout své místo ve frontě ve Stodůlkách. Avšak pozdě
Zicha lovit, sice jsem se dostal alespoň pod hlavní schodiště budovy, ale věta "Lístky už došly" mi napověděla cosi, že vše bylo zbytečné. Tak jsme si alespoň prohlédl, co mě čeká. Mojí na můj vkus brzkým vstáváním (to jsem netušil, co bude následovat
další noc) zpitomnělou mysl upoutal nápis na vchodových dveří: "V případě uzamčení nevykopávejte sklo, ale kontaktujte vrátnici:" A sakra, tady pujde asi hodně do tuhého.
Rozhodl jsmem se proto zkusit štěstí znovu. A tak úderem půnoci ze středy na čtvrtek jsem se do Stodůlek vypravil znovu (a poslal jednu textovku obsahující větu "právě vstávám, abych mohl zaregistrovat vůz", což
jsem v tuto hodinu učinil asi poprvé v životě (pominu občasný spánek během rozjetého večera apod.). Když jsem přijel do Stodůlek, na kraji parkoviště mě zastavili mí budoucí spolutrpitelé a zapsali si jméno a auto do seznamu čekatelů pod pořadovým
číslem 32 (ve čtvrt na jednu v noci, chápete to?). Konečně někdo dostal tento spásný nápad.
Tak začala jedna z nejzvláštnějších nocí, co jsem kdy zažil. Celou dobu jsem si připadal jak ve vodáckém kempu, skoro všichni s tykali, ač se neznali (ukázka z vyslechnutého dialogu. A:"Hele, nebyl tys tad náhodou už včera? Jseš
mi nějak povědomej......B: No čau...Já už sem tady dneska po čvrtý. Ale byls mi taky nějakej povědomej" ).. prostě spoluutrpení dělá divy a také většina lidí byla buď pohromadě v kroužku u vstupu (jen ten táborák chyběl), nebo zavrtána do
spacáků ve svých autech, takže můj dojem byl podobný, jako když ležíte ve stanu v kempu. Odevšuď zazníval hovor, jen ty stany byly jaksi plechové..... jen ten hovor doplněn tu tišším, tu hlasitějším bubláním motorů. Ve stanu si prostě
nezatopíte, alespoň ne takhle. Prostě takový plechový, industriální (v hudebním slova smyslu) kemp, z něhož byl stylový výhled na temné siluety sídliště v Řepích.
Asi po hodině lehčího klimbání jsem vzdal pokus dále usnout (i když v té mazdě se nakonec spí docela příjemně), zvláště poté, co za mnou zaparkovao cosi, so mi zvukem připomínalo Harleye (ale jenom tím zvukem), a asi tak kolem třetí ráno
se šel podívat k "ohni". Fronta mezitím narostla, přičemž tito pozně příchozí již patrně neměli opravdu potuchy o nějakém pořadníku, takže již začalo být jasné, že opět ne na všechny se dostane. Prostě to asi byla obdoba toho, co již mnozí známe jen z
raného dětství nebo spíše vyprávění rodičů o frontách na cokoli, banány počínaje, zájezdy konče, případně po revoluci konče lístky na Rolling Stones na Strahově:-). Taky jak by ne, když jedním z navrhovatelů onoho zákona, který se mě týkal, byla strana
fronty (nejen tu Národní) mající druhdy v popisu práce, strana (s velkým S), která si nyní hraje na ochránkyni životního prostředí, ale tehdy neváhala udělat z kdysi krásných koutů severních Čech cosi, proti čemu je i krajina na Marsu rájem na "zemi".
Po několika hodinách čekání, utužování nově vzniklých přátelských vazeb (napadla mě paralela známá z válečných knížek a filmů o přátelstvích vzniklých v těžkých podmínkách) a stálě větší pocitu chladu a únavy jsme se konečně dostali dovnitř. Tam
jsme se plni očekávání nahrnuli do chodby (prvních čtyřicet lidí podle pořadníku). Dlouhé čekání si začalo vybírat svou daň, takže mnozí zasedli a nedbaje bílých stěn špinících bundy, jali se víceméně odpočívati. Jiní začali podávat zprávy již
probouzejícím se rodinným příslušníkům. (jeden z hovorů "čau. "Tak sem na tom magistrátě, už stojim vevnitř a jsem tady úplně sám, nikdo tu ještě není" , což ti, co neusnuli, ocenili i přes únavu a zoufalství upřímným smíchem. Jakmile se začly
trousit první "baby za oknem", doprovázeny hláškami typu "udělejte místo úřední moci" a úslužným poklonkováním "dobré ráno" , začali jsme se jsme se k nelibosti pozdějších příchozích (tudíž na seznamu se nenacházejících, ale
přesto se do místnosti dostavších) řadit podle onoho pořadníku. Tento proces se obešel bez zbytečných incidentů a přes počáteční zmatky a vyhoštění těch, co tam neměli co dělat (prostě nebyli v seznamu). (A: "Převevčírem tady jeden předbíhal". ...B: A
dostal lístek? ...A: Dostal přes držku a vyhodili ho.") Konečně se otevřely dveře do oné místnosti, kterou řada z nás viděla vůbec poprvé, ač se o dobytí kóty již několikrát pokusila. Tedy, v životě mě nenapadlo, že budu mít až takovu dětinskou
radost a pocit úlevy spojený s tak banální záležitostí, jako byl pohled na vyjíždějící pořadový lístek ze strojku, který se pro nás v posledních dnech stal čímsi mystickým, něčím, o jehož existenci se hovořilo v jakési až zbožné bázlivosti. Pro tento den
bylo mé šťastné číslo 61. Že to neodpovídá pořadníku? Inu, kolik techničáků, tolik lístků. Na kazždého maximálně čtyři. Plus zaplacení čekatelé pro ty, kterým se nechtělo tak brzo vstávat. Proto na tom nehledejte nic divného. Myslím, že až půjdu do
banky nebo na poštu či někam na jinej úřad, již nikdy se tohoto pocitu patrně nezbavím, až budu očekávat, zda mi ten lístek vyjede, či už nikoli. A ta následná radost, když vyjede a ta péče, abych jej neztratil. Vždyť v takových situacích má tenhle kousek
papírku větší cenu, než udušeně se tvářící Franta Palacký. Vemte si jen, že v dopoledních hodinách ti, co sem dorazili, obcházeli ty naše již notně unavené obličeje s dotazy, jeslti nemáme lístky na prodej (budete se divit, ale málokdo by lístek pustil i
za cenu několika tisíc, ta kdrahý nám byly. Kdosi ze spolutrpitelů to parodoval tím, že vstal a začal vyvolávat "Koupím lístek za auto, které stojí před vchodem!"......"Ani za to, kdyby to byla fungl nová Octavia Combi ", zmohl jsme se v
polokómatu na odpověď.
Jak jsem psal o těch palcených čekatelích, byl tam s náma muž, jež již podle svéhou outfitu (střih Park před Hlavákem) dával vědět, že patrně nepřišel ani přihlásit či odhlásit (A: "Hele, ten je jasnej, ten si přišel vidělat litr........B:
"Tý vole, ale to čůro za pasem, ten je hustej" ), , což ostatně sám po nějaké době potvrdil ("Měl tady bejt už v půl šestý, já tu nemůžu čekat věčně, kurva"), z očí mu sršely blesky (nevím jeslti způsobené vztekem nebo rumem) a za pasem
se mu houpalo ono čůro, což byl dost nebezpečně vypadající , anštěstí opouzdorvaný nůž. Napadlo mě, jeslti v případě onoho lesního muže na něj nejni potřeba zbrojní pas. Skoro to vypadalo, že si jej vzal hlavně proto, aby se bezproblémově dostal ke
kouzelné mašince. No, jeslti si jeho "zaměstnavatel" nepřijel včas vyzvednout lístek, pokud ho ovšem mužik dostal, nechtěl bych bejt tedy v jeho kůži (jeslti to tak později učinila ona čepel, se již asi nikdy nedozvím)
A pak už jen to několika hodinové čekání na okénko spojené se strachem, co mi tam "ta baba za oknem" najde v těch tunách papírů, že není košér(především mě děsila ta devítka na konci povinného ručení původních majitelů, která měla být osmičkou,
jen si to "baba v pojišťovně" tak trochu asi v očekávání Silvestra spletla. když ten duplikát (další takový očekávaný zádrhel) tiskla. Hned po projití očistcem v podobě toho, zda dostanu/nedostanu lístek, jsem si proto dal tréninkové aklimatizační kolo, a
to jitím k okénku informace, poněvadž jsme potřeboval poradit s jednou nesrovnalostí na zelené kartě (prostě na ní byla dosti závažná tisková chyba, baba v pojiš´tovně si spletla roky). Odešel jsem v takovém stavu, že teď, kdyby předemnou někdo řekl
"sedm", asi se budu tvářit jak husita před sochou papeže nebo bu mít takový pocity, jaký by jistě měl Al Jourgensen při osobním setkání s Jirkou Dabljů. Tak příjemná to byla baba, sedící v kukani obdařené tímto číslem. Ale pro mě to mělo asi takovou
funkci, jako pro vojáka v palbě vysunout na bajonetu přílbu a čekat, jeslti dostane zásah nebo ne, a pak vystrčit celou hlavu. Takže tímto sem té bosorce na koštěti vděčnej, že velmi zdatně zahrála tu roli oné kulky, jež mi sice udělala díru v přílbe, a
to vydatnou, ale rovnou mě podle pravidla, že co mě nezabije, to mě posílí, vpravila zpět do děje. naní nad ranní studenou sprchu a s tím související zjištění, že je člověk opravdu na úřadě, a ne někde venku na mrazu a dešti ve frontě.
Nemám sice rád příměry k válce a vojně, poněvadž ani jednoho jsem se díky bohu nikdy nezúčastnil, ale když jsem přesně po dvanácti hodinách opouštěl budovu, jež od té doby patrně bude v mých snech hrát jakousi hrůznou roli, s novými
espézetkami (přátelé z jiných krajů prosím, aby prominuli, mám tam to "áčko" :-D), měl jsem pocit, jak kdybych se vracel z jakéhosi válečného tažení, či pocit člena skupiny pro tento den "vyvolených" k tomu, aby se jim podařilo touto "vrátnicí do pekla"
úspěšně prolézt. A stejně tak jako na vojně nebo v kriminále, tady nebyla důležitá naše jména, ale čísla. A stejně tak, jak to známe z válečných filmů, v odobách mezi jednotlivými bojovými akcemi, i zde se vdobách relativního klidu, tedy po odebrání
lístku a nástupu na rozhodující střet, probíraly naše civilní životy. Jen na ty fotky jako ve filmu úplně nedošlo. Zkrátka, to, co se zdá ve filmu jako klišé, funguje i v boji s byrokracií. Doufejme, že se tato vítězná bitva povede i těm ostatním, a
něž se ten den již nedostalo, nebo statečně padli v boji s paragrafy, papíry a babou ovládající kulometné hnízdo. Já odešel pouze s drobným zraněním, které bylo naštěstí včas vyřešeno velmi rychlým příjezdem paní Dvořáčkové, takto bývalé majitelky, jež
nahradila nedostatečnou munici v podobě plné moci, jež z jistého důvodu nějak nevyhovovala. Závěrem bych však měl dodat, že ta "moje" úřednice oproti té hydře na sedmičce byla velice ochotná a dokonce pozdržela svůj odchod na oběd (po těch
dvou dnech jsem již zapomněl, co tohle slovo znamená) a počkala, až se vše vyřeší.
Byl to opravdu velmi zvláštní zážitek, ti, co věděli, že se na ně díky pořadníku dostane řada, se chovali velmi přátelsky a solidárně, což bylo opravdu velkým zpříjemněním jednoho z pro mě nejdepresívnějších dnů tohoto podzimu. A všichni mi po
těch několika společně strávených hodinách přišli neuvěřitelným způsobem jako staří známí, což se pravda během dvou společně strávených dnů (některé jsem si od vidění pamatoval z předešlého (zas)rána) nestává tak často. Měl by se podle mého za rok
uspořádat památeční sraz "veteránů" tohoto (a nejen tohoto) týdne. A to myslím vážně:-)
Pokud tomu, co jsem zde vyplodil ještě v poněkud ochromené mysli, nevěříte, stačí se podívat do dnešních Lidovek (19. 11.), je tam o tom reportáž. Škoda jen, že jsem podobně, jako prý autor (podle očitých svědků), nenavštívil nedaleký bar. Přece jenom,
nechtěl jsem přijít o papíry hned po té, co jsem se konečně zaregistroval.
Ani hudbu jsem si v autě nepustil. Z jednoho prostého důvodu. Nechtěl jsem při jejím dalším poslechu, aby mi vyvolala představu oné hrůzné bílé budovy.
RIVER
ambient /
Vanessa
electronica / Praha
`Jiří Schmitzer`
acoustic-punk / Praha
KAŠPÁREK V ROHLÍKU
acoustic-crossover /
Pavel J. Ryba & The Fish Men
jazz / Kutná Hora
Wootochit - NOVĚ živáč 2010
crossover-pop / Kutná Hora
Tortharry
death-metal / Hronov
AKLINE - ještě pár novinek...
rock-alternative / Praha
Jamchestra
acoustic-dance music / BNL-SB+ČEL+PHA=JCHSTR
veena
triphop-violence / Tábor
