Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně brání. Oči upnutý na bílou čáru pod sebou a směr cesty kamkoliv, hlavně pryč. Pryč od čeho? A kde je vlastně pryč? Hlava mi prudce škubne doprava a očima současně těknu doleva.
,Už se to blíží!'
Ale co? Nedokážu myslet na nic jinýho, než život a smrt. Smrt a život? V dálce se objeví světla. Jsou dvě a přibližujou se neuvěřitelně rychle. Vzhlídnu a ucejtim prudkej náraz doprovázenej hlasitou ránou a skřípěním brzd -
Nevěř tomu, že si sám, nepodléhej obavám. Nikdy nezlob, když si hraješ, nemáš šanci, nevyhraješ. Posedlost je síla hry, do konce jí dotáhni.
Co si myslíš? Kam si tim pomůžeš, frajerko? Leda do hrobu. Ale proč se mi zdá, že přesně tam chceš? Proč děláš všechno pro to, abys byla smrti nejblíž a ona tě milovala?
,,Protože neopětovaná láska bolí...prostě bolí!" prohrábnu si obarvený vlasy a podívám se na sebe do zrcadla. Hnědý oči lemujou temný kruhy pod očima. Co se semnou stalo? Řeknu si v duchu, ale nemám potřebu nad tim přemejšlet. Upřeně na sebe zírám a po čase se už ani nevnímám. Ze záseku mě odtrhne Něco, co se mi mihne okolo hlavy a projede vlasama. Průhledná šmouha jako když přejedete prstem po zrcadle a táhnete tak svojí identitu až do ztracena. Zacejtim vánek větru na týlu a po páteři mi projede mráz. Prudce se otočim s nervama na pokraji zhroucení a divoce bušícím srdcem.
,Plaší se ti duše v těle, rozum už de doprdele. Nezůstane pořád stát, pokouší se klopýtat. Schválně kam se dostane, než ta svině odpadne. Haha!'
Co to kurva bylo?! Pozoruju ručníky pověšený přes dvířka pračky a rozházený prádlo po zemi. Když se mi podaří uklidnit vybublanej adrenalin, vyrazim ven. Cestou na hřbitov se proklínám, že jsem neuhlídal a teď pomalu umírám.
,,Kdo si hraje nezlobí. Kdo si hraje nezlobí!" mrmlám si v opojení a kolíbám se sem a tam u jednoho z mnoha hrobů.
,Nevěřim ti, troufalče!'
,,Věř si čemu chceš, obludo! Mě nedostaneš! Já sem bůh a ty si pospěš, protože kdo si hraje, nezlobí. Kdo si hraje nezlobí!" křičím pořád dokola a šíleně se směju. Někde hluboko uvnitř sem to pořád já. Někde moc hluboko a moc vzdáleně odemě. Ztratila sem přátele a rodina mě začala ignorovat, protože sem jim naháněla strach a oni neunesli můj pohled. Nebo pohled na mě? Varovali mě: ,,Nehraj si s tajemnem. Nehraj si s EVP, protože nesmíš rušit zapomenuté." Pamatuju si ty slova jako kletbu. Pamatuju si i poslední nahrávku. Já nechtěla nikoho vyrušit! Chtěla sem jenom pravdu a nevěřit lži. Neměla sem tušení, co to může mít za následky. Asi sem nevěřila. Silnej vítr mě strhne k zemi až se praštim do hlavy a omdlim.
Nevidim nic. Bezcílně bloudim ve tmě. Sám se sebou, se svejma myšlenkama a vzpomínkama. Mám dost času přemejšlet. Je to skoro to jediný, co tady dělám. Hrozně se nudim a pomalu se mi zdá, že z toho šílim. Užírá mě to. Áaa...!
Probudim se před stejnym hrobem jako sem ,usnula' s pocitem jak po prochlastaný noci. Všude je tma a začíná bejt chladno, ale víc než zimu pociťuju strach.
,,Au!" nahmatám si bouli na hlavě a lehce si jí podrbu. Rozhlídnu se kolem a kromě pár plápolajících svíček a některejch obrysů nevidim nic. Zvednu se a seberu jednu svíčku nejblíž mě a přijdu k náhrobku, kterej je asi dlouhou dobu neudržovanej, žádná svíčka, kytka, nic. Jen mdle zlatavym nápisem vytesáno: Johnatan Webster, narozen 11.12.1982 - zemřel 9.8.1986. Neupadni v zapomění nebo se to všechno změní. Seš můj bráška, mám tě rád a měl jsem tě uhlídat. Odpusť mi to jestli můžeš, čekám až si pro mě přijdeš. Spi sladce bráško...
Měla bych zjistit, co se děje dokud mám příležitost. Měla bych se toho konečně zbavit. Řikám si, když du k bráně hřbitova. Doprdele, je zavřená! Otočim se a málem znovu skolabuju. Od hrobu, kde sem se probudila se až k mýmu obličeji protáhl malej kluk bílej jako pírka holuba a první co sem spatřila byla jeho dětská tvář plná bolesti i radosti.
Začala sem se třást, podlamovaly se mi kolena a šly na mě mdloby, jenže pud sebezáchovy chtěl jinak a já začala utíkat. Bylo mi jedno kam, jen sem řešila, co je za mnou.
,,Přišel sem si pro tebe a ty utíkáš, hrdino?!"
,,Myslíš někoho jinýho. Nech mě prosim tě bejt! Zmiz netvore. Vypadni!" křičim v zoufalství zadejchanym hlasem. Všimnu si, že sem nedostala odpověď. Zastavim se a divoce se rozhlížim. Nikde nikdo a brána dokořán.
,,Hahahahahaha!" začnu se šíleně smát a nemůžu přestat. Začnu se smát tomu, co sem zažila i tomu, že sem vyhrála. Loudám se pomalym krokem domu a pozoruju lampy bez známky života. Jedna za druhou se střídaj jako moje myšlenky. Sem promočená na kost, ale zima mě netrápí. Mě je všechno tak nějak dvojí.
,,Kdo si hraje nezlobí. Hahaha! Kdo si hraje nezlobí!" zařvu a rozeběhnu se k nedalekýmu lesu. Vážu smyčku, přehazuju lano okolo větve a přehozenej konec přivážu ke kmenu.
,,Za chvíli se setkáme, bráško! Už jdu za tebou. Už jdu." řikám, když si nasazuju smyčku okolo krku. Lehce přitáhnu a seskočim z pařezu...
Vidim nějakýho kluka, tak okolo 19 let, jak řiká svýmu mladšímu bratrovi, ať si hraje, že je za chvíli zpátky. Odeběhne a já zůstávám v místnosti asi se čtyřletym klukem. Kdybych mohla, zabránila bych tomu. Bylo strašný ho sledovat, jak se sápe ze židle na okno. Díval se z okna a zahlídl ptáčka, kterej přiletěl až k němu a sedl si na parapet. Chtěl si ho pohladit, ale ptáček uletěl. Naklonil se, že se ho pokusí chytit.
,Doprdele, dávej pozor!' chtěla sem vykřiknout, ale chlapec vypadl z devátýho patra paneláku rovnou na betonovou cestu pod ním.
Byli tu jen oni dva. Oni dva proti celýmu světu. Potřebovali se a bez sebe nedali ani ránu. A jeden z nich odešel.
,A mojí vinnou, chápeš?' uslyšim přidušenej hlas uvnitř hlavy. Sklopí oči k zemi a vidíme, jak se mi nohy v posledních vteřinách života klepou.
- dopadnu na tvrdou asfaltovou zem, ale necejtim bolest, kterou bych v daný situaci měla cejtit. Spíš je to úleva. Jako by se duše oddělovala od těla, ale stále s nim byla spojená. Zvláštní pocit ta lehkost. Uslyšim třísknutí dveří červený dodávky a šouravý kroky přibližujícího se řidiče v kostkovaný košili s kšiltovkou. Klekne si vedle mě a já se nepatrně usmívám. On ne.
,, Myslíš že to máš za sebou, co holka? Takovou radost ti neudělám" zasměje se a pokračuje:,, Kdyby ses nechovala jako zmetek, nikdy by tě to nepotkalo. Ehm!" odkašle si. ,,Alespoň ne tak brzo. Víš, kdo jsem?" podívá se na nebe a sleduje se mnou hvězdy.
,,Bůh?" zeptám se nejistě.
,,Jsem nic a zároveň moc. Jsem tvoje podvědomí nebo svědomí? Jsem tvýma chybama, za který poneseš následky. Tvůj život bude provázet totální chaos. Zmatek. Slyšíš hlasy? Bude to horší. Nemáš dělat blbosti. Uvědomuješ si to?
Když si začala chlastat, dával ti fouknou. Co měli dělat? Jela si do nemocnice a všimli si tvejch jizev. Prej seš psychicky labilní a máš deprese.
,,Ten zmrd je taky labilní!"
Začínáš pořádně hulit a kombinuješ to se špatnou, i když v čistý míře pro tebe užitečnou věcí. ,,Je mi krásně!" slyšim se z dálky a náhle sleduju dvě pronikavě žlutý oči řidiče.
,,Kdyby...je škoda ti promlouvat do duše. Máš co si chtěla, protože to je jediný vysvětlení tvýho činnu. Je z tebe debil, jen tak dál!" podívá se zpátky na mě s výrazem naprostýho vyčerpání. Byl to výraz mojí matky. Jsem těžkej zme/a/tek.

,,Dneska...dneska se mi zdál znovu ten sen!" řikám si vyděšeně, když se pohupuju na posteli Vzpomínám jako by to bylo dneska, když sem se promoklá, zmrzlá na kost a maximálně zmatená pokusila o sebevraždu. Musela sem bejt posedlá, ale prej je to z drog, jenže pro mě je momentálně těžký věřit i vlastním slovům.
,Ve víně je pravda. Haha!'
Hlava mi trhne napravo a pohledem vystřelim na hodiny vlevo. Pšt...pšt! Nebo skončíme v pasti a budeme bloudit v ostrym světle. Chceš se snad vrátit?
Ostrý světlo zářivky nademnou mi proniká až do nitra mozku a tam se zabydluje v podobě bolesti. Šílený bolesti hlavy a sucho v krku tomu akorát přidává. Cejtim jako bych měl obojek a někdo za něj prudce škubal. Chci vykřiknout: Zhasněte to zasraný světlo, já chci spát!, ale vychází ze mě jen zoufalý sýpání doprovázený palčivou bolestí a stékající slinou. Všimnu si, že svůj pohyb nemám v moci. Chci se zvednout, ale nejde to. Jediný co dokážu je pohnout prstama.
,,Pusť mě. Pusť mě, ty hajzle!" zaskřehotám, ale i to stačí, abych přivolala sestřičku. Postupem času co sem byla zavřená na psychiatrický léčebně mi dochází jaký sem měla štěstí. Lano se pomalu vysouvalo po kmenu a sthávala tak kůru stromu. Už v bezvědomí sem dopadla na mokrou blátivou zem, kde mě k ránu našel majitel krásnýho psa. V léčebně, po mnoha agresivních scénách, se dozvídám, že jsem si díky svýmu nezodpovědnýmu chování uhnala toxickou psychózu, která kvůli stresu a ostatním vlivům vzrosta do jistého stupně schizofrenie. Díky lékům a abstinaci různých drog jsme dostali moje záchvaty pod kontrolu a já se po čase mohla vrátit do ,normálního´ života.
,,Jenže teď sem tady a ty si semnou, ale můžu bejt ráda, že mě nevyužíváš k sebevraždě, kterou si spáchal po smrti mladšího bratra."
,Žít s pocitem, že můj bratr zemřel mojí chybou, že odešel a já sem pořád tady a on kdesi bloumá sem nemohl. Nevydržel sem stres z jeho pohřbu, ze kterého sem se šel oběsit do nedalekého lesa. Měl sem štěstí, nikdo mě nestihnul najít, ale sebevražda způsobila, že jsem upadl do zatracení, ve kterém sem trpěl ještě víc než v normálním životě. Potom si přišla ty a já získal druhou šanci. Nemáš si hrát s EVP a rušit zatracené! Myslel sem si, že prostě zmizim, ale druhý pokus způsobil, že ty která si nevážíš života budeš mým tělem, kdy se mi zlíbí. Tak mě tu teď pořád máš a zpátky mě už nikdy nedáš. Můžeš sice bojovat, stejně budeš prohrávat. A pamatuj - Kdo si hraje, nezlobí! Hahaha!´
,,A ty si zas pamatuj, žes mi řek, ve víně je pravda! Du se ožra, ty hajzle, tak si to užij."
,Doufám že máš ráda červený, protože to mi vnuklo zajímavou myšlenku. Nech se překvapit!"
Prodlužujíc kroky ženu k nedaleký sámošce a koupim si s ustrašenym přesto vyrovnanym výrazem krabici červenýho s kolou.
,Ještě jedno alespoň nemusíš vylejvat kolu!´
,,Tak teda prosím ještě jedno víno."
,,Samozřejmě bude to 50 korun"
,,Jo, děkuju." podám jí peníze a utíkám k domovu, kde se hodlám řádně opít. Vzpomínám na posledního jointa, kdy mi můj přítel řekl:,Nechci na to vzpomínat, ale zasměju se tomu rád!" hned sem věděla co tim myslel, tak sem vytáhla svojí džitu z krabičky od energickejch vitamínů a ubalila si osobáčka. Te´d už snad posledního, protože na halušku, kterou sem po vykouření měla snad nadosmrti nezapomenu.
Černočerná tma, ve který poblikávaj ostrý zelený světla a když světlo dobliklo, na místě kde se objevilo se objevil plyšovej kačer s okousanýma nehtama a divoce na mě mrkal. Byla jich tam najednou spousta a každej se otáčel jiným směrem, přitom na mě pokřikovali: ,,Jedna dvě, Freddy jde; tži čtiži, bdíš na kžíži; pět šest, ucejtíš mou pěst!" prudká rána mojí pěstí mi dopadla na tvář, ale mělo to i svojí výhodu. Krom bolesti, kterou sem cejtila mě vytrhla z tý šílený vzpomínky.
,,Stejně tě nenávidim, ty kriple!"
,Ale lásko, já tě snad miluju?´
,,Měl bys, přijdu si jak Tielk z hvězdný brány, jenže toho jeho symbiont alespoň neotravuje."
,Seš úžasná ve dvou směrech. Ty si úžasně trapná a já ten dokonalej. Hahaha! Dělám si z tebe prdel.
,,Hm v tom případě i ze sebe, debile!" mluvim už tak, že si šlapu na jazyk a kdybych vstala určitě se zapotácim. Díky němu sem vlastně za vodou. Beru mizernej invalidní důchod kvůli nemoci, ale vyžiju z něj jak se dá. Dokonce i byt mám a spolubydlícího, kterej neplatí nájem. Zdá se mi, že mě rodina chápe a sem za to ráda, ale kdyby ten idiot vypad byla bych šťastnější.
,Nenadávej mi pořád nebo se naseru a budu zlej."
,,Odpusť pane Nezvladatelný. Co bratříček?"
,Neser se do věcí do kterejch ti je hovno, děvko! Brácha je v pohodě, je s rodičema a je šťastnej. Mě už nepotřebuje!´
Dojemné, pomyslim si a dostanu další ránu. Ach jo, docela si začínám zvykat a množství alkoholu náraz utlumilo.
,Co takhle podívat se ven? Chtěl bych ti osvětlit můj nápad.´
,,Jakej?" zeptám se bez zájmu. Seberu z podlahy bundu, vyjdu na chodbu a zamknu dveře. Začínám přemejšlet o krvy.
,,Co chystáš?" zeptám se zaraženě, protože na ní z nevysvětlitelnýho důvodu, kterej se dá lehce pochopit, dostávám chuť. Začíná mi svítat.
,,Na to zapomeň magore! K tomu mě nedonutíš!" bránim se zoufale, ale cejtim jak sem slabá.
,Možná mi dá víc síly. Možná pochytáme vlastnosti cizích lidí, nezdá se ti to zajímavý? Třeba se potom dokážu vráti do života. Nevim co si od toho slibuju, ale za pokus to stojí!"
,,Za to skončíš v pekle, ty zvrhlý prase!" zasyčim jedovatě a přitom se bolestivě kousnu do jazyka.
,Chutná dobře, ne?" zasměje se záludně a já nechtíc přikývnu. Asi má pravdu, jako vždy mi nezbejvá nic jinýho než souhlasit. ,Do krve se s chutí dáme, snad si na ní pochutnáme. Něco nám dá uvidíš, snad se z toho nezblázníš. Lásko moje mám tě rád, chci být víc než kamarád.´
,,Já tebe taky zlato." řeknu a myslim to vážně. I když mě nutí dělat co nechci, už si bez něj nedokážu představit ani minutu. Jedno tělo a dvě duše. Napořád.
,Seš moje princezna, kotě."
,,No dyť já vim...já vim." zašeptám a pohlídnu na sousedku o pár pater níž.
,,Dobrý den, říkala ste něco?"
,,Dobrej, ne v pohodě." přichytnu se zábradlí abych nespadla. Podívám se na ní podnapilim výrazem a ona se stáhne do zákoutí svýho bytu. Bydlim v devátym patře paneláku, kde roku 1986 vypadl malej chlapec z okna. Proto si o mě sousedi určitě myslí svoje. Povětšinou pověrčivý důchodkyně. Vyjdu do svěžího podvečera, je zima a všude bílo a mráz kreslí na skla aut obrázky. Už je tma a okolo mě popadává čerstvej prašan.
,Krásný počasí, miluju zimu. Love like winter!" zanotuje písničku od kapely AFI. Je úžasnej. Je jako vysněnej princ z pohádky. Má vlastnosti, který na něm žeru. Je to šílenej romantik. Miluju ho. To k čemu se mě chystá využít chápu a tak trochu mě to vzrušuje. Projede mnou vlna vzrušení jako elektrickej proud, musim se přichytit červený dodávky s malbou na oknech.
,Taky si to užívám.´řekne mi slastně. Jeho nápad o vrácení do tohodle světa se mi začíná líbit, ale nechápu proč by nemoh zůstat ve mě. Něco se mi otře o nohu a já pohlídnu na zem.
,,Čiči!Čiči." zablekotám a sehnu se, že si jí pohladim. Prudce jí čapnu za krk a dvojnásobnou silou jí utrhnu hlavu. Váhám.
,Proč?ˇ
,,Nechci!"
,Musíš.