Byl krásný, slunečný, nedělní den 18.září 2009. Rozhodl jsem se, že se zastavím na oběd v čínské restauraci ve vestibulu metra. Podotýkám hned na úvod, že nejsem, a nikdy nebudu reklamním agentem pracujícím pro pohostinská zařízení.

  Restaurace se donedávna nenápadně skrývala za neprůhledným, žlutým drátosklem, které známe z dřívějších autobusových zastávek.  Vešel jsem dovnitř, přivykl intimnímu šeru a přiznám se, byl jsem mile překvapen. U vchodu mě uvítalo krásné akvárium s oranžovou rybkou, vyzdobené stěny, nádherně prostřené stoly. Usednu tedy k menšímu stolku a vyčkávám příchodu obsluhy. Hodiny prozrazovaly čas 12:10. Ideální doba na oběd. Zatímco si pročítám jídelní lístek, uvědomuji si dle halasu, kolik je zde rodičů s dětmi. Ne snad, že by to připomínalo školku, ale minimálně pět rodin s dětmi tu sedí. Není divu. Takový příjemný den láká k rodinnému posezení a děti si užijí trochu exotiky s žabími stehýnky (na jídelníčku skutečně jsou…).

 Po pěti minutách stále obsluha nepřicházela. U vedlejšího stolu seděly dvě starší dámy, přiťukávaly si nějakým čirým likérem a vzápětí nato jedna dáma vytáhla cigaretu, zapálila si a  ejhle, druhá ji ihned následovala. Restaurace „plná“ dětí, navíc v čase, kdy ve slušných podnicích platívával zákaz kouření, začala nedobrovolně inhalovat tuplovaný cigaretový kouř. Nevím, nějak jsem nepociťoval, že bych měl právo počínání kouřících dam nahlas komentovat. Současná právní úprava nic konkrétního nespecifikuje, restaurace si dělají co chtějí a panuje zmatek kde kouřit lze a kde ne, takže nemám v ruce nic na obranu, pouze svoji nelibost. Personál restaurace, evidentně vyškolený v tom, že si nesmí pohněvat hosty, nejevil sebemenší snahu je upozornit, že v tomto čase by kouřit nemusely. Všichni doufáme, že dámy rychle doplní hladinu nikotinu v krevním řečišti a že už si další cigaretu doupřejí až venku. Nebo možná potají očekáváme, že přece jen zasáhne někdo z personálu, nebo alespoň zapne skryté odsávání... Nestalo se. Jestli vážené dámy skutečně doplnily onu hladinu nikotinu a přestaly, to už se nedozvím. Obsluha mě ani po deseti, patnácti minutách nezaregistrovala a tak jsem restauraci opustil.

 Asi jsem příliš upjatý, ale kouření v restauracích mi vadí a do těch čínských (chtělo by se říci „lepších“) mi doslova nepasuje. Takový podnik rázem klesá na úroveň žižkovských kořalen, smíchovských hospod, karlínských putyk, libeňských pajzlů, holešovických knajp, nádražních bufetů a přístavních náleven. Ale co naplat. Nežijeme bohužel v Dánsku, Irsku nebo v Itálii, kde každý, kdo si bez výjimky zapálí v restauraci cigaretu, zaplatí pokutu kolem 250 euro. Majiteli podniku, v němž se kouří, hrozí dokonce sankce 2000 euro. Jak příjemné to musí být v tomto směru asi v Bhútánu, kde je úplný zákaz prodeje tabákových výrobků...

 Cenová úroveň všudypřítomných čínských menu v rozmezí padesáti až sedmdesáti korun tak předurčuje jako hosty nejen normální, slušné lidi na úrovni (nemyslím na finanční situaci), ale i námořníky, metaře a neomalené dámy s krabičkami cigaret...