dcsound.cz Muž / Ústí nad Orlicí

Nelíbí se vám zvuk vaší kapely na koncertě? Ve zkušebně se neustále zesilujete jeden přes druhého a stejně nikdo neslyšíte nic? Pokud ano je tento text určen právě vám.

Úvodem

Spousta kapel i posluchačů se snaží veškerou vinu špatného zvuku při live vystoupení svádět na zvukaře. Já z pohledu muzikanta i zvukaře musím konstatovat, že né vždy za všechno může zvukař, ba naopak. Zvukař je bezpochyby jedním ze základních článků zvukového řetězce, ale velikou roli vtom, jak bude zvuk srozumitelný, hrají akustické vlastnosti prostoru. Ve starých sálech postavených za „minulého režimu“, kde jsou všechny stěny holé a podlaha je z parket, lze jen těžko udělat solidní zvuk. O tyto hladké povrchy vzniká spousta odrazů a díky tomu je výsledný zvuk jedna velká koule. Tento vliv se dá kompenzovat vhodnou equalizací, výsledek ovšem nikdy nebude stoprocentní. Obrovský rozdíl je také v tom, zda je tento prostor zaplněn posluchači, nebo účast na koncertě není zrovna hojná. Posluchači mohou přeci jen alespoň trochu zatlumit daný prostor a výsledný zvuk je pak čitelnější.

Další !!!OBROVSKÝ!!! vliv na zvuk (a to obrovský opravdu zdůrazňuji) má kapela samotná. Jedná se hlavně o frekvenční rozdělení jednotlivých nástrojů a aranžmá skladeb.

Aranžmá skladeb

Nejprve se budu věnovat aranži, frekvenční rozdělení a jednotlivé nástroje proberu později.

Ze zkušeností, které jsem načerpal zvučením, bych doporučoval vyhýbat se zbytečnému prolínání jednotlivých nástrojů. Např. když mají vyhrávku klávesy, nebo dechové nástroje, není dobré hrát na kytary další melodický podklad. Nástroje tak hrají jeden přes druhý a výsledek je spíš na škodu. V tomto případě bych jako podklad volil pouze nějaký akordový doprovod. Daleko lépe potom vyzní základní melodie. Pokud i přesto chcete hrát v kytarovém podkladu také melodii, zahrajte jí třeba o oktávu níže. Další věc, které bych se raději vyhnul, je kombinace zpěvu a dechových nástrojů . Frekvenční spektra dechových nástrojů a hlasu se překrývají a ve výsledku může opět dojít k znečitelnění. Daleko lepšího efektu docílíte, když zpěv s dechovými nástroji prostřídáte.  Co se týká kláves, tak tam je to podobné. Pokud klávesy hrají základní melodii (vyhrávku) je lepší u ostatních nástrojů použít obyčejný akordový doprovod a zpěv do této vyhrávky raději nekombinovat. Obvykle vyzní lépe pomalá chytlavá melodie, než nějaké dvouruké etudy.  Pokud hrají klávesy doprovod, raději bych volil zvuk obyčejného klavíru. Tento zvuk daleko lépe „proleze“ zbytkem nástrojů. To samozřejmě neplatí vždy, někdy je potřeba vyloudit nějaký méně obvyklý zvuk a v tomto případě je to na uvážení klavíristy, jaký zvuk použije. Měl by mít ale na vědomí, že né vždy bude hrát v dobře zatlumené zkušebně, kde může být daný zvuk použitelný, avšak při vystoupení ve výše zmiňovaných akusticky nedokonalých  prostorách se z tohoto zvuku stane nepříjemně řezavá pila.

Frekvenční rozdělení

Toto obvykle bývá kámen úrazu. Spousta muzikantů nastavuje zvuk svého nástroje tak, aby zněl sám o sobě dobře. Zapomínají však tento zvuk poupravit v momentě, kdy hraje celá kapela a následně vyvstalý problém, že se neslyší, řeší zesílením. Potom dochází k tomu, že v kapele přeřváváte jeden druhého a výsledek je hrozná koule, přičemž místo zesílení by stačilo pootočit korekce tak, aby si jednotlivé nástroje co nejméně zasahovali do svých frekvenčních pásem. Kapely, co toto udělají, mají na živo obvykle velice kvalitní zvuk, který zvukaři stačí pouze zesílit bez dalších úprav.

Dále rozeberu zvuky jednotlivých nástrojů.

Kytary:

Tento nástroj je mi ze všech nejbližší a myslím, že hlavně v rockové a metalové muzice na jeho zvuku velice záleží.  Pokud kytarista špatně nastaví zvuk, může absolutně zničit zvuk celé kapely a zvukař s tím bohužel nic neudělá!

Mnoho kytaristů se snaží napodobit zvuky svých slavných vzorů, které slyší z jejich CD. Zapomínají ale nato, že takovýto zvuk kytary prošel mnoho úpravami ve studiu a se základním zvukem potom nemá moc společného. Díky takovýmto situacím často kytaristi používají zbytečné množství zkreslení a co hůř, nastavují neuvěřitelné množství basů. Často takovýto zvuk komentují slovy „tlačí jako blázen, roluje nohavice …“ Ano, jako kytarista mám taky rád plnej, hustej zvuk, ale takovýto zvuk se v kapele těžko prosadí. Doporučuji basů spíše míň než víc. Tím spíš, pokud jde o vystoupení ve vnitřních prostorách. Vždyť na basy je v kapele přece basa! Takový můj malý typ pro nastavování basů ve zvuku kytary: Nastavím zvuk, o kterém si myslím, že by mohl znít dobře a potom odejdu i s kytarou ze zkušebny. Poslechnu si tento zvuk přes přivřené  dveře nebo okno a pokud  je zvuk srozumitelný, tak je v pořádku. Pokud nerozumím tomu co hraju, stačí obvykle ubrat basy a opakovat tento postup dokud se zvukem nejste spokojeni. Potom, co nastavíme množství basů a zkreslení, můžeme se věnovat nastavení barvy zvuku kytary. Ta je důležitá pro prosazení v celkovém zvuku kapely. Pokud je sestavení kapely klasika (bicí, kytary, basa zpěv)  můžeme si dovolit nastavit zvuk kytary plnější (hustší).

Pokud máte v kapele klávesy, nebo používáte samply, je lepší kytarový zvuk nastavit spíše středový (nejlépe v nižších středech )  a uvolnit tak prostor ve výších frekvencích právě těmto nástrojům. Díky tomu vznikne i větší prostor pro zpěv.

Basa:

Co se basy týče, tak zde je velice těžké najít optimální zvuk. Obvykle je spíš na škodu celkového mixu zdůrazňovat u basy středy a snažit se docílit co největší srozumitelnosti nástroje. Takto upravená basa se často přetahuje o své místo s elektrickou kytarou. Osobně mám radši kulatější agresivní zvuk basy např. po vzoru KORN.  Takovémuto zvuku basy není sice rozumět každý tón, ale zato zní celkový mix daleko plněji a hutně.

Bicí nástroje:

Vzhledem k tomu, že na klubových festivalech obvykle bývají  erární bicí,  se zde nebudu příliš rozepisovat. Informace o tom, jak připravit bicí pro live zvučení, najdete v mém článku „Jak připravit bicí na live zvučení“. Zde se budu věnovat částem bicích, které si každý bubeník vozí svoje. Začneme třeba virblem. Ze svých zkušeností mohu říci, že daleko lépe se prosazuje virbl s krátkým, ostrým zvukem, s utaženým struníkem. V případě činelů nastává problém. Obvykle pokud se jedná o vystoupení v akusticky špatném prostoru a pokud má bubeník hlasité činely, je třeba trochu ubrat na razanci úderu do činelu, jinak z výsledného zvuku kapely bude jen řezavá koule. Bohůžel zvukař s tímto problémem moc nenadělá a řešení je jedině činely přeřvat větším výkonem, ale to už potom většina posluchačů neunese míru hlasitosti  a odchází se raději občerstvit k baru Dalším obrovským problémem při zvučení bicích je bubeník samotný. Většina bubeníků, které jsem kdy zvučil, kolísá v síle úderu jak kopáku, tak virblu, popřípadě přechodů. K tomuto nežádoucímu jevu dochází obvykle při rychlejším tempu. Příklad z praxe: bubeník jede rytmus s rychlými kopáky, a co se nestane? Kopák najednou není slyšet..no tak ho zesílím, jenže v momentě, kdy bubeník přejde na pomalý rytmus, začne daleko razantněji „kopat“ a mě pak celý mix svítí červenými kontrolkami indikujícími přebuzení.  Samozřejmě, že se tento bubenický nedostatek dá eliminovat použitím kompresoru, ale někdy jsou ty rozdíly v síle úderu tak velké, že ani kompresor nepomůže. V takovémto případě bych doporučil použití trigerů a bicí bych nasamploval.

Pokud někdo máte jinou zkušenost s výše popsanou tématikou, napište mi, můžeme o daném problému podiskutovat a já případné nejasnosti upravím.

Petr Sigl  DCsound.