„Reklamace nepřijímáme!“ vyštěkla na mne ta mužatka na druhé straně, ve tváři nemilosrdný výraz, a stáhla plexisklovou přepážku s takovou vervou, až práskla o dřevo. Měla jsem jen taktak čas ucuknout rukou, v níž jsem držela oddací list, jinak bych byla o pár prstů kratší. Zůstala jsem nerozhodně stát před přepážkou, za sebou manžela, kterého jsem hodlala reklamovat.

„Ale když on neodpovídá původním specifikacím,“ hulákala jsem na celé kolo, aby můj hlas pronikl za přepážku k té necitě. „Došlo ke změně tvaru, pevnosti, spolehlivosti… a vůbec, jeho stav neodpovídá běžnému opotřebení, jak je definováno v zákoně,“ nechtěla jsem se nechat odbýt.

„Milá paní, podle zákona můžete do 14 dní vrátit zboží bez udání důvodu. To jste neučinila. Pak běží zákonná záruční lhůta po dobu dvou let. Po uplynutí záruční lhůty reklamace nepřijímáme!“

„Ale on měl skryté vady!“ vykřikla jsem zoufale, až se lidi v hale začali otáčet. Muž u sousedního okénka, který za sebou vláčel jakousi ufňukanou neforemnou bytost, se na mne soucitně podíval. Zjevně byl v reklamačním řízení úspěšnější. Manželka zřejmě stihla nakynout během dvouleté záruční lhůty.

„A ztrácí výkon!“ pištěla jsem už skoro hystericky. V tom okamžiku se můj muž zašklebil a zamyšleně se podrbal v rozkroku. To úřednici za přepážkou mírně obměkčilo. Vytáhla plexisklovou přepážku nahoru a spiklenecky řekla: „Podívejte se, o dva bloky dál, je partnerský second-hand. Můžete tam udat toho svého a rovnou si tam můžete najít nový model. Je tam pánské i dámské oddělení. Já sama jsem si tam vybrala.“ Pochopila jsem, že tato rázná žena lovila spíš v oddělení dámských modelů. „Najdete tam výběrové zboží, běžný standard a taky tam je oddělení „Všechno za 40“. Nic lepšího vám neporadím.“

Byla jsem vděčná i za tohle a vydala jsem se s manželem v závěsu, míjejíc dlouhou frontu manželů a manželek toužících reklamovat své partnery, co už ztratili glanc, k východu. U automatu na kávu jsem zaregistrovala souseda z druhého patra s manželkou, která lítostivě popotahovala. Překvapilo mě to, měli svatbu teprve před rokem a vždycky mi připadali šťastní. „Kávu?“ usmál se na mne soused a natáhl ke mně ruku s kelímkem. V očích se mu leskl příslib milostného dobrodružství. Došlo mi, v čem je jejich problém.

„Kávu?“ ozvalo se znovu. Otevřela jsem oči dokořán. U mé postele stál můj manžel s tácem v ruce a opakoval: „Dáš si kávu, miláčku? Dnes ses hezky prospala, už je půl desáté….“ Zjihle jsem se na něj podívala. Jasně, vlasů už má míň a kil má o něco víc, občas mi leze na nervy i způsob, jakým si obléká kalhoty, a někdy mám chuť ječet jako siréna nebo ho zaklít do kliky u záchodu, ale ne, neměnila bych. Ale na druhou stranu, ten partnerský second-hand, to je perfektní díra na trhu. Zítra zajdu na živnostenský úřad a poptám se. Mohli bychom ho vést s manželem...