Bylo nebylo, před pětadvaceti lety na odpolední diskotéce v neděli od tří v Lucerně mě kamarád Michal Velek představil velmi podivně vypadajícímu stvoření,které kupodivu mluvilo a to se na mě podívalo,změřilo si mě od patky na hlavě ala VildaKačer ůůůů Čok přes bílou košili(byla nedělě léta páně 1984) a texasky značky Pace a skončil na teniskách Prestige a pokud jsem to dobře chápal,tak ten chroptot a slova,jimž jsem nerozuměl,znamenaly,že jsem se stal právě bubeníkem punk-rockové kapely Plexis.A bylo po audienci.Pak už jen telefon ,abych přišel do Slavojovy ulice pod Vyšehradem na zkoušku.

Mé dosavadní zkušenosti s hraním byly jaksi na míle daleko od toho ,co mělo následovat a to jsem nebyl žádný amatér.Od šesti let jsem chodil do lidušky a mé polkové a valčíkové rytmy si pochvaloval nejeden nemladý pár na různých akcích ttypu Kmochův Kolín,a přehlídka Dechových souborů,.vrcholným číslem této doby byla skladba nazvaná Spejbl a Hurvínek pro tubu a pikolu od Ilji Hurníka,kterou s dechovým orchestrem LŠU Voršilská nastudoval pan profesor Růžek,můj první učitel bicích nástrojů.To byl velice příjemný pán,který mě vlastně začal učit velice účelově,jelikož aby mohl mít dechový soubor i v Praze(učil též v Ledči n/S a tam měl dechový orchestr,a jednou jsem byl přizván na zkoušku a byl to bez nadsázky ,nezapomenutelný zážitek,protože jsem nehrál na kompletní bicí soupravu,ale jako v symfonickém orchestru-part malého bubnu,a pan profesor dodnes tento soubor vede)potřeboval bubeníka a nmáhoda tomu chtěla,abych mu byl doveden svou babičkou jakožto dítko lačné být stejně dobrý,jako Ringo Starr.Po třech letech výuky jsem zvládal polku,valčík,kvapík,waltz ,pochod a to panu profesorovi stačilo a zcela férově mi řekl,že mě naučil maximum toho,co je schopen mi dát a doporučil mi najít si lepšího kantora,který mě povede dál.Nevím jak,ale mám pocit,že v tom měla prsty moje babička,a já jsem jednoho dne stál ve Voctářově ulici před pánem,který vypadal jako Aramis ze Tří mušketýrů a který si mě okamžitě získal charismatem,které z něj tryskalo až na ulici.Ten mušketýr se jmenoval Miroslav Kympl a nebýt jeho,nejsem nic.První co mi řekl,bylo:" tak takhle ty paličky držet nebudeš.Nejseš přece tambor!" a po třech letech gripu ala Charlie Watts či Dave Weckel jsem se začal učit držet paličky tak,jako je držím dodnes,tedy jako Ringo.A příštích devět let jsem se s panem profesorem viděl každý tyden dvakrát a skončil jsem s nástupem na vojnu.Seznámil jsem se u něj na hodinách se spoustou kluků,bubeníků ,jako já,ale jen jeden z nich mě okouzlilsvým stylem a precizností,že jsem chodil o hodinu dřív,nebo jsem zůstával o hodinu déle.Byl to o tři roky starší ,blonďatej kluk,kterej se jmenoval David.David Koller,abych byl přesnější.A přátelé jsme dodnes ,i když posledních pár let moc možností k tomu si společně zahrát,nebylo,je to jeden z nejlepších bubeníků u nás ,co znám.

Tedy vybaven znalostí jazzu,swingu a dechovek jsem si jedno nedělní odpoledne dopravil za asistence svých nových spoluhráčú,dopravil metrem své bubny Amati,kde byl každý buben jinak barevný,k paní Hoškové do ložnice v prvním patře ve Slavojově ulici na Vyšehradě.

Dodnes se divím,že Heda měla takovou trpělivost,a nechala u sebe v ložnici zkoušet čtyři kluky,kteří dělali hroznej rámus,protože nějaké tlumení bubnů hadrama,polštářema či jinejma nesmyslama nemělo většího významu,protože ja jsem se nikdy nenaučil hrát potichu,jelikož mi to jaksi k bubnům nejde.A pak začalo období,které je už mnohokrát popsané,sepsané,publikované i reprodukované,které pro mě skončilo v roce 1992.

A 17 let jsem na písničky,koncerty a nahrávání desek ve studiu s Plexis ani nevzpoměl.Nechci spekulovat o tom,proč mi Hošek kontaktoval,jestli bych si s Plexis nezahrál pár věcí na oslavě 25 let vzniku,protože závěry ,které se nabízejí,jsou vesměs jen důkazem negativního myšlení pana H.,ale důležité je ,že se jednalo o Plexis a ty jsem založil a považuju je za kapelu,ke ktewré patřím,tedy jsem řekl ANO,ale ne kvůli Péťovi,jako kvůli lidem,co se těšili,že mě uviděj zase jako za starejch časů s Plexis.Díky Martinovi Švecovi,kterej nebyl laxní a chtěl ,aby to vystoupení mělo formu,jsme si připravili tři věci,které jsme sami nazkoušeli a pak i předvedli na Vltavské,6.11.09,a myslím si že to bylo důstojné připomenutí ,že Půlnoční rebel byla nejlepší deska Plexis a že jsem se na ní podílel i já.

Potkal jsem se tam se spoustou kámošů,co jsem neviděl patnáct let a kteří mi chyběli,jako je Zděnda Růžička a Jerry z SPS,Hraboš z Našrotu a další ksichty,co k tady té muzice patří,jsem rád,že se to líbilo lidem,kteří se přišli podívat na mě i ostatním,kterým se to líbilo.Záznam je k vidění na youtube,takže se můžete podívat,kdo chcete.

A byl konec,a kdo by čekal,že se se mnou pan Hošek alespoň nrozloučí a poděkuje mi,čekal by zbytečně.Happy endy u Sida? K smíchu.A tak mě o to víc potěšil kytarista Plexis,Dušan Lébl,kterej mi poděkoval za to,že jsem si s nimi zahrál a Martin Višna,kterej má na starosti elektronickou podobu Plexis,kterej mi poděkoval taktéž.A zcela upřímě mě to od těchhle pánů těší daleko víc než od pana šéfa Plexis.

A pak jsem si už jako V.I.P.divák užil koncert SPS,kteří byli skvělí,a s Monikou jsme odešli lovit taxi. A.V.