O tom, jak se Barbarobka dostala k hudbě

Náš příběh se začal odvíjet před dlouhými 16 lety...nemohu ale říct „za sedmi horami, řekami“ atd. To ať si každý určí podle svého místa bydliště. Tak tedy...

Oba moji rodiče jsou velice muzikální – pravda – každý jiným způsobem. Můj drahý otec hraje téměř na vše, a na to, na co neumí, by se dozajista bez problémů naučil, dál skládá hudbu, sám si píše texty a pak to příležitostně převádí na živo (těmto „příležitostně“ se důsledně vyhýbám). K mé velké smůle a k velké radosti jeho přátel jsou to písně, které se dají jednomyslně zařadit do jednoho stylu, to jest country. Moje drahá matka miluje: country, folk (ale ne v podobě Korpiklaani a jim podobných; nechápu proč), ABBA a Beatles. Country mi pije krev, folk se dá přežít (a občas se mi dokonce líbí, ale psst – Kryl, Nohavica atp.), ABBA a Beatles jsou holt klasika a jako klasice se jim těžko dá něco vytknout, obzvlášť když já sama poslouchám Depeche Mode, což je někdy disco, až mě jímá hrůza. Jinak hudební sluch mé matky se dá pojmenovat spíš jako hluch, naštěstí ne absolutní.

Je tedy logické, že mě rodiče odmalička vedli k hudbě. Nejprve to bylo „zpívání“ ukolébavek, a když jsem byla starší, začali jsme jezdit s tátou po těch jeho tzv. „příležitostně“ (konkrétně táborové ohně trampských osad...). Tam jsem byla leckdy vystavována krutému mučení. Za 1), svůj „um“ předváděli i jiní lidé, než můj otec, jenže ti lidé buď neměli hudební sluch, nebo jim bylo přes 80, což vás také připraví o leckteré schopnosti (co se týče hraní a zpěvu, samozřejmě). Za 2), jsem člověk víceméně introvertní a mou jedinou touhou na těch akcích bylo: být neviděna, neobtěžována jinými dětmi, a mít možnost jít co nejdřív spát. Protože rodiče se chtěli věnovat společenské zábavě (alkoholismu a poslechu hudby), byla jsem nucena bavit se s jinými dětmi a navíc chodit pozdě spát. To postupem času vedlo k tomu, že se mi tyto akce zhnusily, byla jsem otrávená a otravná, a začala jsem nenávidět country.

Díky masmédiím jsem se dověděla, že existují i jiné druhy hudby, než country, což byl nejspíš začátek mého morálního úpadku (ovšem úpadku jak pro koho). V té době můj obzor zaplnila taková individua, jako Ozzy, Pink Floid a Kiss. Jak roztomilé klipy! Jací to roztomilí lidé! Později to došlo tak daleko, že když se náhodou v televizi objevil klip Oomph!, dávala jsem pozor, aby to rodiče náhodou neviděli, protože by si mohli myslet, že jsem se zbláznila a mohli by mi to zakázat (zlatý underground, u nás ale k ničemu takovému nedošlo). Tato situace vyvrcholila okamžikem, kdy jsem se o hudbu začala zajímat podrobněji a taky jsem začala poslouchat Linkin Park... Naštěstí jsem měla v záloze i jiné objevy, než LP, např. Rammstein. Na toto období vzpomínám nerada, ale každý nějak začíná... Co se týče Kiss a spol., dnes už jim nevěnuji mnoho pozornosti, ale zaplať pánbůh za ně (pitomá formulace).

No a pak přišli System of a Down a strhla se lavina: Slipknot, Sepultura, Soulfly, Slayer... Je pravda, že už u Slipknot jsem si říkala „No nazdar, něco tak tvrdýho, dál už fakt nezajdu“, ale znáte to, copak lze nepodlehnou např. Satyricon?.  Moje degenerace pokračovala dál, dneska mi věci, který mi před 7 lety připadaly tak neuvěřitelně „hard&heavy“, připadají pomalu jako popík (toto přirovnání by pro Depeche Mode znamenalo zařazení k vážné hudbě). Ovšem, mám určité sklony k jednoduchým, zpěvným písním - průběžně se můj hudební obzor zaplňoval různými kytarovkami (Placebo, The Strokes, The Kooks) a další řádkou věcí, ale to není tak podstatné.

Jak vidno, vliv rodičů na mně zanechal minimální následky...ovšem, doma se mi opakovaně pokoušeli namluvit „že to nejsou lidi“ (tím míní většinou Slipknot, nebo kohokoli s bílým ksichtem), ale já věřím, že nemají pravdu :D.