Petr, budík a popeláři

Toho rána přijeli popeláři alespoň o dvě hodiny později, než v jejich klasický ranní čas. Petr to věděl, protože většinou, když vstával do školy, byli už dávno pryč. A Petr se vzbudil ve svůj obvyklý čas, v tom nemohla být mýlka. Tedy museli popeláři zaspat. 

Posadil se na posteli a schválně si představoval, co je mohlo zdržet. Přírodní katastrofa, obří povodeň zaplavující jejich výjezdní stanici. Stáda kobylek jim ze zoufalství a hladu sežrala pneumatiky na popelářských autech. Nebo jim někdo třeba zamazal čelní skla černou barvou na sklo? Zamyslel se, jestli se i jiným klukům někdy stalo, aby po probuzení ve svou standartní dobu ještě zastihli popeláře ve své ulici.

Nicméně se rozhodl v podstatě tak zbytečnou věcí dál nezabývat. Ze spodního patra jejich domu, kde byla kuchyně, vonělo už kakao a čerstvé rohlíky s marmeládou, máslem a medem. Tatínek zrovna dává na stůl snídani. 

”Cinky link, zvoní na vás dobrý den, rychle vstávat, z postelí ven!” volá, a nestará se o počet slabik v rýmu ranního popěvku. Petrova mladší sestra se už od probuzení nemůže dočkat snídaně. Za pár let by dala cokoliv aby si mohla přispat. Ale zatím se se vrtí na židli a pomáhá tátovi volat bratra. Skoro by se zdálo, že jsou letní prázdniny - je čtvrtek a přitom jsou děti ráno ještě stále doma. S vonícím kakaem a čerstvými rohlíky s medem.

Petr měl na dnešní den původně plán, plán ve kterém se viděl spřádat plány na ovládnutí křoví za sousedním domem. Ale nešlo mu z hlavy popelářské zpoždění, i když byl už velký, skoro třináctiletý. Možná tím spíš. Smysl pro zodpovědnost a řád mu říkal, že to může mít dalekosáhlé následky. Raději se ujistí, že budík v jeho pokoji ukazuje určitě správně. Poprosil tatínka o adresu a pak se vydal za hodinářem, který bydlel, jak se ukázalo, jen pár bloků od nich.

Ten pán žil v malém, jednopodlažním domě veprostřed ulice, která vedla z kopce. Byla tak prudká, že se skoro u něj nedalo zabrzdit, když se člověk rychleji rozešel. Krom toho si musel Petr dávat pozor, aby neupustil ten důležitý budík. Jeho poškození by mohlo zapříčinit nemožnost zjištění opravdového důvodu zpoždění popelářů.

Jenže se ukázalo, že všechna snaha byla marná. Opravář hodin, tedy pan hodinář, nebyl zrovna doma. Po několika minutách nesmělého, později smělejšího klepání a nakonec poněkud otráveného bušení na dveře to Petr vzdal. Vztekl se, že už takhle ztratil s hloupým budíkem příliš mnoho času, a že už ostatní určitě začali s průzkumem terénu za tím tajemným, snad opuštěným domem. Rychle se vrátil domů (kde zanechal tento dosud nediagnostikovaný přístroj) a utíkal přes jejich zahradu až na konec. Už zdálky slyšel zvuky průzkumu nového teritoria.

Později se přišlo na to, že hodinář doma byl a jen tvrdě spal. Spal tak tvrdě proto, že celou noc běhal městem. Oblečený do špionské černi lezl do bytů a domů, kde přenastavoval lidem nástěnné hodiny a vůbec všechny měřiče času. Jeho vskutku zvláštní koníček mu vynesl přezdívku Pán časů... a druhak také osm let ve vězení za vloupání a matení obyvatelstva. To ho jedna babička trpící nespavostí přistihla, jak ji se svatým zápalem v očích přeřizuje budíka. 

Ale protože většina lidí se při jeho návštěvě nevzbudila, neví se doteď, zda u popelářů před ukončením svého řádění byl či ne.