Tentokrát jsem svůj výlev zaklela do podoby prózy. Když už to musí bolet, kápne z toho alespoň trocha inspirace.

Křižovatky

Běžela pořád vpřed a najednou zjistila, že se ztratila. Stála uprostřed křižovatky. Když spatřila široké asfaltové cesty ztrácející se někde v temnu, jenž se rozbíhaly na všechny strany od bodu, kde stála, pochopila- už tu jednou byla. Doufala, že se sem již nevrátí a teď to tu všechno stálo pěkně před ní a nezbývalo než zvolit tu správnou cestu. Nelze tu zůstat stát navždy a nelze se vrátit. Dohnal ji sem čas v konstantě se spádem událostí, které řídí někdo, kdo musí být naprostý idiot, cynik a hulvát. Nebo její vlastní neuvážené jednání. Vítr vál tak mohutně. Byl hrozně ledový a suchý. Během několika sekund promrzla na kost a její namodralé rty se chvěly zimou. Chtěla běžet dál a uniknout tomu nesnesitelnému vlezlému chladu, který pomalu začal štípat po celém těle. Žádná z cest křižovatky se nejevila zcela jasnou a bezpečnou. Všechny padaly za horizontem do černočerné tmy. Obloha, jenž vyplakala všechnu modř chrlila ze svého šedého království nekonečné proudy toho trýznivého větru. Zoufalství se rozlilo jejím pohublým tělem tak rychle, jako jej sžíral mráz. Dilema těch cest jí podlamovalo kolena. Upadla na vlhký studený asfalt a křičela. Ze všechn stran přicházely kopance. Cítila jak jí veliká bota vší silou dopadá na hrudník.

Probudila jsem se a lapala po dechu. Studený pot. Posadila jsem se v třesu na postali a zahleděla se do tmy. Zase mžitky před očima, mdlo a závrať. Zasraná úzkost. Tyhle sny.... Hlavou proběhly obrázky několika předchozích dní. Adaptace na realitu. Ale ne, zase ta křižovatka.

Omlouvám se za případné chyby.