EQUIPPA/Divná kapela.
Volné spojení čtyřech lidí z Ostravy, kteří našli společnou řeč i v muzice. A už to trvá dlouho ....
Prvním vážnějším delším projektem byla EQUIPPA, která se s dočasnou výměnou bubeníka ( David Průša ) změnila i hudebně v Divnou kapelu.
Nyní se opět pokoušíme oživit EQUIPPU v původní sestavě - Olda Bajger ( zpěv, kytara ), Radek Otýpka ( zpěv, kytara ) , David Kotek ( bicí ) a Pavel Nitra ( basa ).
1991 – Bagr (1.ročník Gymnázia ČS. EXILU) má první akustickou kytaru. Dadu (Prima Gymnázia ČS. EXILU) má také první akustickou kytaru. Oba se znají spíše od vidění z lyžařského oddílu a jsou nesmírně šťastní, že na nové škole potkali alespoň někoho známého a tak se začnou kamarádit. Dadu tehdy prohlašuje, že super muzika je Nohavica, Bagr na to, že folk není pořádná muzika, načež ho o tři roky mladší kamarád uzemní slovy: „Nohavica není muzikant, ale básník! Texty – to je to podstatné pro písně!“. A bylo zaděláno na intelektuálno....
1992 - Dadu a Bagr učiní pokus dát dohromady kapelu s brášky Matuškovými, ale na prvním setkání Bagr není sto přijmout jejich popík (to je oficiální verze, neoficiálně se ovšem cítil úplně v prdeli, protože ve společnosti bravurních Matušků se prostě absolutně nechytal. Navíc záviděl Vítkovi jeho elektrickou kytaru...). A tak tvrdí, že to není ono, a že ten zvuk mu nějak nesedí, a že tři kytary jsou špatně, Dadu pochopí bagrovy zaječí úmysly a tak ho podporuje prohlašením o tom, že klavír se do rockové hudby nehodí a podobnými hovadinami, načež po pár krocích směrem od Matušků Bagr sundává kytaru a za chůze zahraje a zazpívá nápěv na Daduův text: „Přijdu na hřbitov, všude řady hrobů...“, Dadu chápe a po pár dnech oba zakládají svůj! Confiteor. Název si půjčili od Machara. A bylo to velmi příznačné, protože tehdy oba ulítávali na Floydech a vyznávat se nebo vypovídat prostřednictvím bigbítu jim připadalo….přesně o tom… Hrát sice pořádně neuměli, zato měli odkoukáno z časopisů, takže následující výjev z bytu rodičů od Bagra nebyl náhodný: v obývacím pokoji stojí dvě židle, naproti nim nízký stolek s kazetovým deckem Technicks dovezeným za totáče ze Švýcar napojeným na podomácku spájený zesilovač. Mezi přehrávací soupravou a židlemi se ležérně povaluje chumel kabelů imitujících genia loci nahrávacího studia. Na židlích sedí Bagr a Dadu – nahrávají své první pokusy (samozřejmě do jediné stopy) a cítí se zcela cool....
1992 - Dadu, Kačer, Čaba, Tifus, Srb – zakládají Protesis, ze kterých se po několika letech vyvrbí Ostravský P.P. orchestr čili OPPO.
1993 - (2.ročník SPŠ stavební) – Pavel Nitra kupuje prví akustickou kytaru.
1994 - (3.ročník SPŠ stavební) – Pavel Nitra zakládá s Jiřím Závodským a Ludvíkem Pětvalským In guitar´s forrest (ganja, Kurt´s suicide a Jirkova ukradená kytara).
1994 - (3.ročník SPŠ stavební) – David si kupuje paličky, aby svým bubenickým geniem rozbil In guitar´s forrest.
1995 – Na gymplu si Bagr hrozně moc přál hrát v kapele, ale Confiteor kapela nebyla, nebo alespoň ne taková, jakou si představoval. Radka měl velmi rád, ale vnitřně byl přesvědčený, že pokud mám v muzice něco dokázat, tak s ním určitě ne. Jen si to zkuste s někým, kdo umí jen pár akordů a má nepřekonatelný problém s udržením rytmu. „Tudy cesta nevede“, říkal si, „toho ideálního parťáka do bigbítu musím potkat na výšce!“ Což se také brzy mělo stát. Ovšem než k tomu došlo, odehrály se dva příběhy, které měly zásadní význam pro vytvoření základní formace Quippu…
příběh první
Byl jednou jeden výrostek a poznali by jste ho na první pohled: byl hubený jak lunt, měl dlouhé mastné vlasy, na očích lenonky, kolem pasu ovázanou károvanou košili a na sobě úplé Jean´sy a manchestrákové sako, v zimě pak na hlavě zelenou beckovku. Tento výrostek stál každé ráno na zastávce vedle hospody „U zlatého lva“, čekal na autobus číslo 59 a tvářil se děsně „cool“. A byl jednou ještě jeden výrostek a toho byste nepřehlédli: byl hubený jak lunt, vlasy po ramena, na uších žlutého walkmana, na sobě úplé Jean´sy a koženou bundu a v létě v zimě pod paží složku s výkresy do pozemáku. I tento výrostek stál každé ráno na zastávce vedle hospody „U zlatého lva“, čekal na autobus číslo 59 a tvářil se taktéž děsně „cool“. Oba výrostci o sobě samozřejmě věděli a dokonce se navzájem obdivovali, protože v širokém dalekém okolí nebyl nikdo tak „cool“, jako ti dva. Svůj obdiv však v žádném případě nedávali najevo, protože když je někdo „cool“, tak nemůže obdivovat někoho jiného za to jak je „cool“. To by sám přestal být „cool“ a taková představa je pro „cool“ lidi naprosto nepřípustná. A tak na sebe jen házeli nevraživé „cool“ ksichty a spekulovali o tom, zda by se eventuelně nemohli dát do hromady. Ale vždy dospěli ke stejnému závěru: „Něco takového je prostě nemožné. Kdo to kdy viděl, aby oslovoval kluk kluka – nejsme buzny... Ne, něco takového nepřichází v úvahu a šmitec“.
Někdy na přelomu let 1994 a 1995, v období přijímacích zkoušek na vysoké školy, se jejich zdánlivý odstup ještě vyhrotil – výrostek s lenonkama pohlížel každé ráno na zastávce vedle hospody „U zlatého lva“ úkosem na výrostka se žlutým walkmanem a říkal si: „Ten půjde určitě taky na architekturu…“ a viděl v něm soka, protože kdo jiný by se tam měl dostat než někdo, kdo je skoro tak „cool“ jako on sám. Tou dobou pohlížel výrostek se žlutým walkmanem každé ráno na zastávce vedle hospody „U zlatého lva“ úkosem na výrostka s lenonkama a říkal si: „Ten půjde určitě buď na fildu, nebo taky na architekturu…“ a viděl v něm soka (z pochopitelných důvodů). Po maturitách se už nepotkávali, protože přestali čekávat každé ráno na autobus číslo 59.
Výrostek se žlutým walkmanem úspěšně složil přijímací zkoušky na fakultě architektury v Brně a jednoho krásného rána jel tramvají směrem na Poříčí k zápisu do prvního ročníku. A jak se tak kouká z okna na ubíhající brněnské ulice, najednou začne nadšeně křičet: „To je kámoš, já ho znám, on jde určitě taky na architekturu!“ Po chodníku šel totiž někdo, koho poznal na první pohled: byl hubený jak lunt, měl dlouhé mastné vlasy, na očích lenonky, kolem pasu ovázanou károvanou košili a na sobě úplé Jean´sy a manchestrákové sako. Ten někdo také úspěšně složil přijímací zkoušky na fakultě architektury v Brně a tak toho stejného krásného rána také směřoval na Poříčí k zápisu do prvního ročníku, ovšem pěšky. A první co udělal, když tam došel, bylo, že se okamžitě odebral na WC-páni v prvním patře vedle auly, kde zůstal stát jako opařený a zmohl se jen na to, aby vytřeštil oči a vykřikl: „Čau, ty jsi tu taky?!“ Na WC-páni byl totiž někdo, koho byste nepřehlédli:ten někdo byl hubený jak lunt, vlasy po ramena, na uších žlutého walkmana, na sobě úplé Jean´sy a koženou bundu. Možná, že tehdy neměl na uších žlutého walkmana a na sobě koženou bundu, ale to není podstatné. Podstatné je, že si oba s radostí podali ruce se slovy: „Já jsem David Kotek. Já jsem Olda Bajger.“
Několik týdnů nato prohlašuje David: „Ty vole, škola super, ale jestli nezačnu dělat ještě něco jiného (alespoň trochu normálního), tak zešílím“..... Na to Bagr: „Jo, třeba muziku v kapele“. David: „Jo! To jsem přesně měl na mysli! Já totiž hraju na bicí!“. „Fakt?!, já na kytaru!“, reaguje nadšeně Bagr..... „Já jsem chtěl vždycky založit kapelu a vždycky jsem si myslel, že nejtěžší je sehnat bubeníka.... to je super, že hraješ na bicí!“. „No, hraju na bicí...... mám paličky......“.
A bylo to doma. Teď už jenom sehnat bubny, aparát, pořádnou elektriku, nějaký ten mikrák, nejaké ty parťáky, zkušebnu a mohlo se začít....
příběh druhý Protesis byla ve svých počátcích klasická punk-rock-street kapela složená z nadšených gympláků, kteří se měli rádi a bylo jim jedno jak a co hrajou, hlavně, že nahlas. Mimochodem, měli krásné texty. Posléze se velmi slušně vyhranili a to nejen jako muzikanti, ale hlavně osobnostně a to byl pomalu, ale jistě začátek jejich zkázy – pro jednoho tam bylo najednou nějak málo místa. A tak není divu, že Dadu, který nyní již obstojně ovládá svůj nástroj neváhá ani chvilku a přijímá Bagrovu nabídku na vstup do nově vznikajícího hudebního tělesa.
březen 1996 – David si kupuje šrot, přechod, šlapku, jeden stojan a jeden(!) hi-hat činel
Bagr si kupuje první el.kytaru (bez snímačů, což přizná nahlas až po několika týdnech – i bez nich za 900Kč!), kombo dostává k narozeninám od chápajících a velmi vstřícných rodičů
Vzniká skupina hledající název
Záhy vstupuje Dadu
Červenec 1996 – Quippu – spletenec tkanic plný uzlíků sloužící jako pošta nebo jako jakákoliv jiná moderní forma předávání informací ovšem u starých Mayů. To se nám líbilo – zpráva, ne zcela rozšifrovaná, navíc mezinárodní slovo...dobré...to by šlo.....
1997 – Zkušebna v garáži u Kotků + na pár týdnů Pavel Lazarov (první basák), později mezi námi uznávaný jako autor ostravského loga
1998 – v zimě na třech zkouškách Jirka Sýkora (klávesy)
na jaře 1. koncert „U JAROŠŮ“, Ostrava (otvírání restaurantu) – prostor interiéru byl vyzdoben našimi tehdy čerstvě vzniklými malbami a každý příchozí posluchač (určitě nějaký pozvaný kamarád) dostal bookletek s texty.... to bylo prima – koncert samotný byl docela festovní trapas, ale byl první a byl za náma čímž celý „projekt kapela“ začal dávat smysl.... po koncertě se ještě chvíli jamovalo, hlavně s Vítkem Matuškou (který na nás po extempore z roku 1992 nezanevřel) – ten jam byl výborný. Dadu to poslouchal a pak říká: „Ty vole, co to bylo? To bylo fakt hrubý...“, kluci na to: „Co by, jam...“, a tak se nadhodilo, že by se to s Vítkem dalo zkusit na basu.....
v létě na dvou zkouškách Vítek Matuška (v pořadí druhý basák) – Vítek byl vždycky velice zdatný muzikant. Hrál na klavír, kytaru, housle, zpíval.... Ale moc se ošíval, když jsme zpívali: „Jsem kus masa!“ a chtěl raději kultivovanější formy...“Co třeba....jsem buněčná stěna?!“ – nějak jsme se nepotkávali v postojích na psaní textů, což jsme mu ale nikdy nedokázali říct, a tak jsme předstírali, že nezkoušíme, jen abychom mu do očí nemuseli říct, že ho v kapele nechceme...
září – 2. koncert na půdě Gymnázia ČS-EXILU, Ostrava – vernisáž výstavy obrazů Dadu a Bagra. To byla taky sranda. Asi osm lidí sedí na půdě a poslouchá kapelu. Kapela je ale zorientovaná tak, že má své pseudofanoušky po levém boku a spíše za sebou, takže je téměř nevnímá. Asi jsme čekali, že půjdou skákat před nás.... to se ale nestalo, takže jsme odehráli tak nějak do prázdna.... Tehdy jsme také poprvé poznali, že lidi mají problém rozeznat konce skladeb, takže tleskali v průběhu hraní a v regulérních pauzách, kdy jsme nutně potřebovali povzbuzující potlesk, bylo ticho.....
červen 1999 – Přichází Nitris (třetí kytara). Bagr: „Bylo to zvláštní. Nitra byl borec, který se pravidelně objevoval s brněnskou partičkou tam, kde byl David. Nikdy s ním nebyla kloudná řeč. Já jsem měl pocit, že je permanentně nasraný a že mě nesnáší.... A tenhle kluk měl hrát s náma v kapele jako třetí kytarista (to proto, že David a Nitra byli bratranci a Davidovi to přišlo fajn ho vzít s sebou)... Taky to bylo peklo až do té doby, než přinesl basu. Ale i potom nás pravidelně nasíral tím, jak na zkouškách hrával na kytaru.... Nicméně jeho kusy jako Maelstrom nebo Slunéčko jsme si pamatovali i po několika letech nehraní.....“.
červenec 1999 – nová zkušebna v Uzáku. Ten pocit, že nad námi není kotkovic obývák byl osvobozující. Nicméně pro Kotkovi to zřejmě žádná výhra nebyla, protože i tento prostor byl dveřmi propojen s vlastním domem (i když v tomto případě byly ty dveře dvoje a mezi nimi chodba...). Uzák byl parádní cihlová neomítnutá místnost s vlastním udícím komínem v rohu u dveří a s nezapomenutelným pisoirem, který jsme považovali za luxusní popelník.... Během uzákové éry vznikl obrat „Husy(což byl název jedné z našich písní) táhly na jih“, čímž bylo míněno, že kdo přišel na zkoušku později, měl se obrátit na patě a pospíchat přes cestu do hospody U Zlatého lva. Tam jsme bývali stálými hosty. Dokonce tak stálými, že nás vítávali slovy: „Čtyři piva a čtyři rumy, že?“. Měli jsme také privilegované právo sedávat, v případě nouze o místa v lokále, u palstového zahradního stolku se čtyřmi židlemi v chodbičce před toaletami – to nikdo jiný nemohl.... Tam vznikly všechny zásadní nápady, spousta textů a ták......
22.srpen 1999 – 3.koncert – Hudební bazar (na nábřeží), Ostrava – navázán kontakt s Brownem. Dá se říct, že to byl náš první opravdový koncert a stálo to (asi) hodně trpělivosti nás poslouchat, ale bylo to silnější než naše nervozita a větší než naše početné chyby. Najednou Vám Ostrava ležela u nohou….
listopad 1999 – Nitris přináší basovou kytaru – je „basákem“ (stála ho 1500 Kč.)
20.prosinec 1999 – 4.koncert – Hudební bazar (na nábřeží), Ostrava – navázán kontakt s Petrem Šimíčkem (perfektní zvukař), který prohlašuje: „…to je androš!…“. Proto od té doby tvrdíme, že hrajeme underground, ačkoliv přesně netušíme, co to underground vlastně na poli hudby je a jak zní. Ale je to pořád lepší, než prohlašovat, že jsme alternativní kapela…Po nás se zničehožnic na podiu objevuje punková kapela: „…s Té Há Cé není Lé Grá Cé…“. Hrají přirozeně na náš aparát – proč ne, vždyť jsou příbuzní…
Od té doby máme pro koncertování v Hudebním bazaru otevřené dveře: „Hoši, vy jste kapela, kterou tady potřebuju…“, prohlašuje Jirka Zahuta (majitel) a my máme domovský klub…
březen 2000 – 5.koncert – Hudební bazar (na nábřeží), Ostrava - společně se skupinou Adama Dubroky ACCЯ – P.Šimíček zvučí. Nitris odehrává svou pověstnou „stínovou“ basu přes vypnuté kombo v písni Maska. Možná to byl tento koncert, kdy k nám po vystoupení přišel nějaký cizí postarší pán a řekl: „Chlapi, díky, udělali jste mi radost, to bylo jako Plastici.....“. To nám, samozřejmě, zvedlo sebevědomí. Škoda jen, že jsme si za pár let poslechli nahrávky Plastiků – museli jsme pochopit Daduovo lakonické: „No já nevím, jestli je to dobře, že nás srovnávají zrovna s Plastikama...“, ono totiž to hlavně mělo podobný sound – takový ten nahovno, co ho máte, když máte blbý aparát. Jinak se to moc nepodobalo...
Quippu nepodpoří sk.ACCЯ na koncertě v Brně 21.3.na Nitrískovy narozeniny (škoda).
Jaro 2000 – 6.koncert na svíci v Ostravě-Krásném Poli – Dadu rozbíjí své první kytarové kombo, protože si chce poslechnout jak je nazvučeno, načež se rozbíhá sálem a zapomíná, že tato místnost je delší než kabel k jeho kytaře – Iva Bittová (původní majitelka aparátu) by asi neměla radost, kdyby viděla jak kdysi její elektronková bednička padá na parkety. Toto se děje před očima celé tehdejší ostravské smetánky – zubní lékař MuDr.Otýpka s chotí, fotograf Mladé fronty Alexandr Satinský, jeho bratr MuDr.Igor Satinský, spolumajitel projekční firmy DOGA v.o.s. Ing.Daniel Hruzík – spřízněnci to ze strany ženicha, významného humanitárního aktivisty a Daduova strýce Karla. Dalšími zúčastněnými pozoraveteli byli početní členové slovenské skupiny spřízněné s nevěstou, slovenskou to básnířkou vietnamského původu Diankou… Jam session se saxofonistou Tajou – Daduovým bráškou. Úspěch to byl plný = beze změn odehraný playlist 2krát po sobě + nabídka tátova sponsoringu: „Radku, když mi zahraješ Van Morrisona, tak dostaneš novou kytaru...“. Rozjaření hosté křepčí už na cokoliv, v čele s Daduovou maminkou, která křepčí dokola po obvodu sálu a pokaždé, když dorazí ke kapele, bouchne do činelu. Tento se v důsledku úderu otočí vždy neúmyslným vykrojením směrem k Davidovi. David na tuto hranu činelu nemůže hrát a proto speciálním pravopolodloubacím tlučením paličkou (samozřejmě do taktu) postupně otáčí činel vykrojením od sebe, což se mu sice daří, ale to už je tady opět maminka a bác a jsme tam, kde jsme byli před minulým kolečkem. David s Daduovou maminkou mají celý večer stejnou periodu, zatímco Saša Satinský má celou dobu v ruce prázdnou petláhev, kterou mlátí všechny do hlav a taky má své úžasné hadí sako...
Červen(ec) 2000 – 7.koncert – Futra, Orlová – před každým koncertem stojíme před jedním a týmž problémem: „Jak tam přetáhneme aparát a nástroje a nás?“ Řidičák a důvěru rodičů v naše řidičské schopnosti jsme tehdy měli jen David a já a tak se převozy odbývaly většinou auty od Kotků či strýčka Fida, čas od času Fordem Focusem od Bagrů. Když se jelo Fordem, bylo to super, protože jsme se tam vešli všichni čtyři i se vším, co jsme na koncertech potřebovali, najednou. A to mělo pro nás tehdy zvláštní kouzlo. Celým tělem i duší jsme cítili, že to není jen tak samo sebou dát dohromady kapelu a koncertovat. A navíc jsme se o všechny zážitky z očekávání co to přinese a posléze jak to dopadlo mohli podělit všichni najednou. Koncert ve Futrech byl právě takovou forďáckou slavností – v tom autě jsme se cítili jako rodina. Více než ve zkušebně, „Na jihu“, nebo na podiu (tam jsme zatím měli problém každý sám se sebou). A možná, že ta cesta do Futer a z Futer byla pro nás větším zážitkem, než vlastní koncert…
4.srpen 2000 – 8.koncert pro umírající Bazar – Černý pavouk, Ostrava – Na 4. srpna 2000 jsme měli domluvený koncert v Hudebním bazaru. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude koncert jako každý jiný (jen jsme v skrytu duše doufali, že se vyvede lépe než ten minulý), ovšem realita byla divočejší než nejdivočejší z našich muzikantských snů.
„Hoši, dneska to bude unplugged!“, vítali nás Na nábřeží Jirka Zahuta a spol. Nezmohli jsme se rozčarováním na smysluplnější reakci než na něco ve smyslu: „Jak to myslíš?“ A jako odpověď se nám dostalo nezměrné množství několikrát se opakujících vět vyjadřujících zhruba tato fakta: jsme bez proudu, majitel tohohle baráku má na mě spadeno, už dlouho mě odtud chce dostat, sorry kluci, ale dneska si tu už nezahrajete a nejspíš už nikdy, zajistím vám náhradní termín v září až budu mít nový klub, nahoře je v lednici pivo, dejte si jako odškodnění, ale je teplé, ještě jednou sorry…Nastartoval jsem Fordíka a zamířil s aparátem zpět ke zkušebně, zatímco kluci se ujali role odchytávání pozvaných kamarádů a vysvětlování jim nových okolností (přišel pouze Karel Kubza).
Za 15 minut Bagr zaparkoval před restaurací „U Jarošů“ a vstoupil do jejích útrob, kde na baru na něj čekalo překvapení v podobě nesmírně důležitého vzkazu: „Nic nevykládej, otoč se a maž do Černého pavouka…“
Bagr: „Mojí drazí kamarádi dlouho neztráceli čas a okamžitě oslovili lidi v Černém pavoukovi s prosbou o umožnění zorganizování našeho koncertu na jejich půdě ještě ten večer a byli vyslyšeni – normálně by se to v tak renomovaném klubu bez dema neobešlo, ale že byl konec prázdnin a lokál tak jako tak relativně prázdný, byla představa uspořádání jakéhokoliv koncertu i pro majitele (možná) příjemným zpestřením…
Když jsem tedy znovu dorazil do centra, zdálo se, že nic nemůže bránit tomu, abychom konečně udeřili do nástrojů. Až na to, že jsme neměli k dispozici mikrofony – v klubu je neměli a my si své nebrali, protože v Bazaru jsme je nepotřebovali. Takže znovu do auta, znovu do Poruby a znovu do centra. V 21:30 jsme konečně začali a byl to po dlouhé době koncert, který jsme si užili i my i lidi. Teda alespoň v to doufám, protože nám tleskali a příjemně reagovali na všechno co jsme před nimi ztropili. Taky mí rodiče tleskali a křičeli bravo – dodnes jsem nenašel dost odvahy, abych se jich zeptal, jestli se jim to opravdu líbilo…“.
18.-22.září 2000 – Zubří soustředění – EQUIPPA – „Říkejte si co chcete, paní Klásková, ale bečka piva ( 50 L ) na čtyři lidi je opravdu trochu moc. A ptáme se PROČ, paní Klásková?“ Tato věta se stala motem celé akce. Kromě toho, že zde vzniklo „Potichu“, se o hudebním soustředění nedá vůbec hovořit, a to přesto, že jsme se soustředili opravdu celým tělem i duší…
Ovšem když už jsme neměli morál na dělání muziky, měli jsme dost času na debatování o všem možném a hlavně o nás. A tak jsme dospěli k závěru, že už nikdy více Quippu! Už nikdy nechceme zažít situaci, kdy se mě někdo zeptá: „A co kypete?“ Už nikdy nechceme nikomu složitě vysvětlovat co to quippu vlastně je a proč se tak vlastně jmenujeme, když to co děláme s tím nemá vůbec nic společného…
Na druhou stranu bylo třeba vzít v potaz fakt, že jako Quippu jsme v Ostravě sice minimálně ale přece jenom trošičku v podvědomí (nebylo důležité, jestli je to pravda, ale že to tak cítíme). Takže jsme hledali název, který bude znít podobně, ale nebude se muset vysvětlovat… takže Equippa. Krom všeho co jsme nestihli splnit, tedy soustředit se na hudbu, zde vznikly krásné básně od Dadua (.... prý jsem elektrický básník atd.... což mu je od té doby čas od času připomínáno) a krásné básně od Nitriska, včetně jeho neopakovatelného monologu: „Tam nahoře letí třeba kometa a říká si – co to tam dole je? To je asi vožralej Nitra nebo what´s a´go si říká ta kometa jak tam nahoře letí a dole leží vožralej Nitra nebo what´s a´go.....“.
27.říjen 2000 – 9.koncert – Hudební bazar (u Lesanky), Ostrava – navázán zvukařský kontakt s Bobem (tehdy manager skupiny Robson a ex-majitel klubu Krokodýlí ocas)
Zde je třeba zdůraznit heslo či snad pravidlo, které by mělo platit všeobecně pro muzikanty, obzvláště pak pro jisté členy naší kapely : „….. když už se chceš před koncertem ožrat, tak s citem !“ Jinak se může stát to co nám – ½ koncertu rozladěná a tak nějak vláčná, lidi blbě čumí a hlavně vás odrazují stylem: „vy chcete hrát na Mařeně ? A nechcete si to rozmyslet?“, jako třeba Novka, což pro vystresované začátečníky není zrovna to pravé ořechové motivační promo. Také jsme si uvědomili, že není dobré do toho kufru s „náhradními díly“ házet všechno tak jak nám to odletí od rukou, jinak můžete uprostřed koncertu postrádat náhradní kabel (jako Dadu), ale v kufru najdete porci boloňských špaget.
Bagr: „Nikdy nezapomenu na to, jak už asi posté hrajeme dokola to ožralé E-mol, E-mol, Céééééé a Dadu jenom stojí, třeští na mě oči, v rukou zacuckovaný knedlík a to jeho Ááááááááááá! – ztracené v Davidových triolách....V Lesance jsme hráli ještě jednou – byli jsme v mírné přesile čtyři na tři (podium vs. hlediště), nicméně nemocné Markétce za barem to nevadilo.....(Dave: Markétka? To by se ti, Bagře, alespoň nepletlo – cha cha!, ale já sní nic neměl! Jen jsem se jí líbil....) a nevadilo to ani Rydroušovi, který nám, dělal taxi – tedy alespoň do té doby, než nacouval do pouliční lampy, kterou samozřejmě přes všechny naše klunkry a nás všechny (!) z předního sedadla té 120-ky nemohl vidět....“.
11.listopad 2000 – 10.koncert – Rock Club OHEŇ, Ostrava – jubilejní desáté veřejné vystoupení je spojeno s okolností, že tento klub je čerstvě otevřen a naše vystoupení je na této půdě vůbec první koncert (z obou hledisek se koncert velmi vydařil = okamžitá nabídka na další vystoupení na 2.prosinec + navázání velmi přátelských kontaktů). 2.setkání s punkovým podhoubím Ostravy – nová píseň: Jestli ho ….. nechcéééééš, tak si ho ……. nebééééér. Tito mladíci, kteří využili příležitosti a za propůjčení mixu si vysomrovali možnost zahrát si po nás, o nás prohlašují, že hrajeme punk, zatímco underground je jejich doménou, čímž je vážně ohrožen náš vlastní názor na to, co vlastně hrajeme…Akorát by nás zajímalo, kde čorkli ten mix…..I když, proč by ho měli čorknout? Možná ho nečorkli…Je fakt, že punkeři byli jediní, kdo kdykoliv na našich koncertech tančili. Výjimkou byla pouze jarní společnost…
12.listopad 2000 – první setkání s Bobem v klubu Hudební bazar za účelem natočení Demo-snímku, které dopadlo poněkud bezútěšně, pouze na úrovni pracovní nahrávky… a koneckonců to byl opruz – nuda furt dokola, aby se nazvučilo a stejně se nenazvučilo a hlavně jsem se alespoň já (Bagr) nemohl zbavit pocitu té všudypřítomné polohospody-polomuzea-polohotelu-polorekreačníchatyvtatrách, čili žádné vysněné studio....
úterý - 21.listopad 2000 – 11.koncert – Bohemistický večer – klub PROSTOR, Ostrava – Aneb absolutní fiasko pro pajdáky. A přitom jsme hráli ták dobře… Nicméně o několik měsíců později se jeden s tampřítomných kantorů nechal slyšet, že shání naše demo – tak nevím.....
čtvrtek - 23.listopad 2000 – 12.koncert – „Mařena“ – Orlovna, Brno-Obřany – Bagr: „Když jsem byl ještě „hlupák gympl“, měl jsem velký sen: být členem rockové kapely, ve které budu hrát na kytaru a zahrát si s touto kapelou před lidmi. První polovina tohoto přání se mi vyplnila založením Quippu. Jistě že jsme s Quippu a posléze s Equippou koncertovali před lidmi, ovšem ten opravdový koncert před tím opravdovým publikem jsem si představoval pořád trochu jinak. A to jsem si uvědomil jednoho dne když jsem byl v 2.ročníku na architektuře – tedy v době, kdy už naše skupina existovala a kdy jsem si tedy fakticky mohl uvědomit, že právě tato skupina je ta ona, se kterou by se mi to eventuelně mohlo poštěstit – a sice na Mařeně.
Mařena je velká událost fakulty architektury v Brně, na které studenti nejvyšších ročníků přijímají (po svém) prvňáčky do studentského stavu. Po tomto velkolepém ceremoniálu se pak všichni ruku v ruce veselí, opíjejí a vzájemně sbližují za hudební produkce školních i přespolních kapel. No a právě na téhle Mařeně jsem si uvědomil, že pokud si na téhle prestižní akci, kde se sejde i několik stovek lidí, jednou nezahrajeme, tak mě to bude do smrti srát…
O čtyři roky později nám byla nabídnuta možnost zúčastnit se Mařeny coby účinkující – to byla pro nás výzva: mohli jsme dokázat všem našim kamarádům z fakulty, kteří o nás věděli, ale nikdy nás před tím neslyšeli, že na něco tak velikého zatím ještě nemáme a že se trochu přeceňujeme, a nebo … nebo ne… A taky že ne. Protože 22.listopadu 2000 nám (tedy alespoň Davidovi a mně) sice při pohledu na obrovský červený plakát, který visel na plotě Na poříčí a zval lidi na velkolepou akci s živým vystoupením kapel Blues…, Equippa a Van Berkel, ztékal po zádech studený pot, ovšem večer jsme si pod tíhou okolností a posléze v euforickém opojení před tančícím třísethlavovým davem sáhli téměř na dno svých dosavadních schopností a dokázali jsme excelovat. Díky perfektnímu ozvučení sálu, skvělé atmosféře mezi lidmi, kteří byli ochotni briskně reagovat na všechno, co jsme na pódiu předváděli a perfektně sestavenému playlistu jsem si den poté mohl říct: „Tak na tohle jsem čekal od střední školy…“. Tehdy jsme si vydělali dva tisíce korun, což byla pro mně nepochopitelná suma, ovšem čtvrťáčci byli jiného názoru: „To máte za nejlepší vystoupení toho večera“, což se dalo brát s jistou rezervou, ovšem když si nás s Davidem vyhledal pár dní na to na škole pan děkan Chybík proto, aby nám oznámil, že nejen jemu, ale všem lidem kterých se ptal (dokonce i těch starších), se to opravdu moc líbilo a že nechce od nás žádnou nahrávku, ale že si jednou koupí naši desku, tak už jem neměl důvod pochybovat o tom, že naše práce má přece jen větší cenu, než jsem jí do té doby přisuzoval…“.
(poznámka z 22.5.2007, tedy o několik let později, než byl tento odstavec napsán: Než tomu uvěříte, nechte si přehrát filmový záznam z onoho večera a skutečně neuvěříte – to proto, že to nebyla pravda.... nicméně pro nás tehdy největší zážitek).
11.12.2000 – 13.koncert – Rock Club OHEŇ, podruhé v Ohni, tentokrát s podvědomou přítomností hajlujících neonacistů....
22.12.2000 – 14.koncert – „Exil session“ – sál masokombinátu, Ostrava-Martinov
Tak tato akce uspořádaná Porubským, gymplem Čs. exilu byla co do rozsahu po Brně další výzva. Sešli jsme se před koncertem několikrát v našem uzáku ( respektive zkušebně :-) ) s hostem tohoto našeho koncertu Adamem Dubrokou, kytaristou, pro jehož šikovné prsty se nejlépe hodila Maska. Bylo nacvičeno a my se pak sešli těsně před koncertem.
Podle názoru jedné části kapely to měl prý být docela dobrý koncert, ale existuje zde i druhá půlka pravdy, kterou nejlépe ilustruje příhoda našeho basáka. Ten v amoku nezpůsobeném alkoholem si na jednu ze skladeb záhadným způsobem vypnul kombo a celou skladbu odehrál ve svém „stínovém stylu“. Nikdo v publiku to snad nepoznal. A koneckonců, mohlo být i hůř. Bagr: „Nicméně tato akce byla pro mě nezvyklá třeba i v tom, že jsem si tam odskočil z padesátin mého táty – tedy v obleku, což bylo kluky kvitováno s povděkem a navíc mé mimoškolní aktivity příjemně přispěly k pobavení padesátinových hostí ze Švýcarska, což k mému překvapení pobavilo oslavovaného tátu a zpětně zaintegrovalo kluky z kapely do této slávy, kde by jinak nefigurovali“.
20.1.2001 - koncert - Divadelní klub „Miron“
Tady, na umělecké půdě, jsme chtěli podpořit a nastartovat ( jak vznosné ) mimo jiné taky narozeninovou párty našeho dobrého přítele Jirky Sýkorky. Bohužel z tohoto koncertu, dík bagrovu ješitnému výlevu, snad vůči Davidovi, sešlo. Dochoval se však nadupaný playlist :
Why, Podzim, Hora hora, Kdyby lidi lidi, Tudududududum, Poušt´ ve mně, Kriv, Maska, En dia del muerte, Potichu, Nová písnička, Čekání, Grumle, Maelström únor 2001 – 1.demo Equippy
Na úvod je třeba říct, že bez zázemí, techniky, zkušeností, nadhledu i obdivu, prostor a ochoty JIRKY PHILLIPA - zvukaře Loutkového divadla v Ostravě (kde se mimochodem vše točilo) - by toto demo nikdy nevzniklo. Na druhou stranu je ovšem pravda, že Jiřík si nás velice oblíbil lidsky, takže jsme byli za všechny laikovské nedostatky tolerováni.
Proces, kterým se vybíraly písně na toto demo probíhal za ostrých slovních soubojů jak ve zkušebně, tak i na Jihu v různém pořadí. Zvláště „U lva“ to bylo místy zajímavé. Sedíc v předsíni před pánskými i dámskými hajzly, na plastových polských židličkách, kouříc cigára a nalévajíc se pivem jsme vedli dlouhé debaty o tom, co chceme říct, jak kvalitně jsme schopni to říct, zda nám vůbec bude rozumět, a v neposlední řadě jestli jsme schopni to vůbec uhrát. Skoro to vypadalo na rozpad kapely, ale nakonec jsme vybrali čtyři skladby : MASKU, ČEKÁNÍ/NEVYSTUPOVAT, EN DÍA DEL MUERTE A MAELSTRÖM.
Ten samotný proces byl úžasný a dodnes má vzpomínka na něj nenapodobitelnou příchuť. Jako kanál La Manche pro plavce z Liptovské Mary. Bylo to úžasné a my si připadali jako supermachři. Až na ten nešťastný Maelström, který jsme nakonec do kupy nedali. Škoda.
Nicméně jsme měli něco pořádného v ruce – demosnímek pojmenovaný Kyvadlo, který jsme posléze rozšířili o další písně natočené živě při unpluged koncertu v Hudebním Bazaru (tehdy naproti Parníku), čímž vznikla de-facto (co do délky) plnohodnotná deska. Něco čím bychom se mohli prezentovat. Novorozeně s jasnou dráhou - lokální rádia, Brno, Praha, ČRO, ČT1 a 2, MTV, ...... dál, výš, rychleji. Jak jednoduché bylo si snít. Nic z toho se pochopitelně nestalo, ale o šest let později, právě tyto nahrávky sehrály minimálně pro polovinu členů důležitou roli při rozhodování o znovu nastartování kapely...... ony totiž ty kusy měly šťávu! A nebyly zdaleka tak blbé, možná snad trochu naivní v textech......
7.3.2001 - 15.koncert - Bazar - není jisté, zda skutečně proběhl, ale dochoval se playlist s touto datací, takže věřme, že ano...
9.6.2001 - 16.koncert – Futrafest – aneb koncert pro MACHRY.
Ovínění pozváním pořadatelů Futrafestu na základě našeho minulého působení jsme odjížděli do Orlové plni neskrývaného sebevědomí: „Chlapi, domluvme to tak, abychom mohli hrát později než druzí! Ať jsou lidi trochu rozjetí!“... Stalo se a nebylo nám nikdy před tím tak ouzko. Těch několik kapel před námi bylo fakt o třídu lepších. Lidí v sále jak nasraných a my... V polovině poslední skladby šlo všechno do kytek – víc kixů jsme nikdy před tím neudělali, až jsme najednou stopli a začali balit. Zželelo se jich nám: „No tak to dohrejte, no....“, a my: „My už hrát nebudem.... asi....“, a zase: „Ale tak to dohrejte, no....“. Tak rychle zbalení a odjetí jsme po koncertě nikdy před tím nebyli. Ještě, že už byla tma. A v autě pak to tíživé ticho. I tehdy jsme to cítili dohromady jako jedna rodina, ale tak nějak jako na cestě z nevydařené dovolené u moře, kde celou dobu chcalo.....
26.6.2001 - 17.koncert – Setkání akademické obce, VUT Fa, Brno – s kapelami Max Band, Equippa, Van Berkel. Tam jsme se měli z Futrafestu otřepat – vždyť Mařena dopadla tak dobře! A zase hovno... Na improvizovaném pódiu v prostoru ateliéru kresby a sochařství se proláklo, jak to s tou naší výtečností skutečně je. Opilý Kodl nás sice osobně přišel pochválit, ale ten byl jediný. Naši přítomní spolužáci se s námi nějak nechtěli bavit o hudbě... To nevadí, alespoň další otrkávačka...
Začali jsme se pomalu připravovat na akustický koncert do Bazaru a zároveň na vystoupení v ostravské hvězdárně (nikdo z nás, krom Davida, si prakticky nedokázal představit jak hrajeme potmě, ale nakonec pro nás všechno dopadlo dobře, protože jsme včas uznali, že se hvězdárně bude lépe vyhnout a to jsme učinili. Vylosovali jsme z nás jedince (Nitris), který tam zatelefonoval, nechal se protějškem seřvat (za to, že jsme to řekli na poslední chvíli a že místo nás není zajištěný náhradní program a co s těmi lidmi, kteří tam pozítří dorazí.....) a nám shodil kámen ze srdce......
18.7.2001 - 18.koncert - Unplugged in Bazar – nikdo z nás netušil, že tohle bude na dlouho poslední koncert Equippy, ne-li vůbec poslední... Nemohli jsme tušit, co si řekneme v tramvaji při noční cestě domů. Nepřipouštěli jsme si, že Davidova účast na zahraniční roční stáži v Itálii, kterou měl zahájit po prázdninách, na dlouho zamíchá našimi kapelními kartami. Že totiž jeho lakonicky a zároveň s obavami prohozená věta: „Buď bude Equippa hrát se mnou, nebo vůbec“, u nás vyvolá podprahovou vlnu nevole, se kterou se budeme ještě dlouho po Davidově návratu těžko vyrovnávat (šest let nám mělo trvat než jsme měli pochopit, že měl tehdy vlastně pravdu).... Ale jako by to tušily všechny okolnosti, které tento koncert doprovázely, takže jsme ho jednoznačně vnímali jako vůbec nejpodařenější večer s Equippou: oblečky, kravaty, španělky bez proudu, potlesky, vtipné reakce opilců (Santana, Santana! - které na záznamu zní jako Satana! Satana! A to v pasážích o sexu), vtipné neúmyslné nedokončování promluv vůči publiku, Davidovo zpívání a vlastní nahrávka – to vše zahrálo pro nás tehdy večer, ale taky pro rok 2007, kdy se zase mělo všechno rozběhnout nanovo...
Equippa nemohla oficiálně fungovat s jiným bubeníkem, což bychom jeden každý z nás vnímali špatně (pokud by to nebyl David, kdo se musel neúmyslně odloučit, ale kdokoliv jiný z nás), ovšem tehdy jsme si to nechtěli připustit. Přizváním Lorenza do kapely tak vzniká Divná kapela, oficiálně proklamovaný projekt na jeden rok, po dobu Davidovy stáže. Po necelém roce sbírání materiálu pro demo a účasti na minifestivalu amatérských kapel 25.6.2002 - Podchodem vchod v Boomerangu – se partička opět ocitá v srpnu 2002 na půdě Divadla loutek v Ostravě. Tam vzniklo, opět ve spolupráci s Jirkou Philippem, demáčko Zahrada. Do setu Zahrady je zařazen také singl Painless Painfull, který vznikl de-facto na zakázku pro představení Divadla loutek o několik měsíců dříve. Divná kapela absolvuje ještě dva koncerty: koncert s Sherlock James v hospodě Radegast na Gagarinově náměstí v Ostravě (narozeniny Bagra – bez Dadua, zato s Jirkou Philippem za klávesy, což bylo nezvyklé oživení pro všechny) a koncert na soutěžní přehlídce BOOM CUP v Boomerangu. Podobně jako Unplugged koncert v Hudebním Bazaru završil jednu ucelenou éru Equippy tak Boom cup chvályhodně uzavřel plánovaný mezi-rok s Divnou kapelou. Parta pod náporem nejrůznějších mezikomunikačních šumů (způsobených zejména nezralostí jednotlivých aktérů s obou skupin) ukončuje svou činnost – ať už si to chce nebo nechce přiznat.....
Pět let trvalo, než si jednotliví bývalí členové byli schopni utřepat a připustit, co od sebe navzájem čekají a než mohl nastat stav, kdy Bagr a Dadu chodí nenápadně do zkušebny za sálem bývalého místního kina přilepeného na lokál hospody U Josefa v Krásném Poli a snaží se opět tvořit, kdy Nitris coby novopečený otec mluví o zakoupení lepšího nástroje a kdy David, ač zatím bez bicích, vyřkne přání: „Byl bych moc rád, kdybych si s Equippou mohl zahrát na oslavě mých, Gapových a Nitrových třicetin...“.........
30.3.2007 - 19.koncert – 3x30, klub Klid, narozeninová mega party – tři kusy + Gapa (Skřivánečku malý skřivánečku....)
Narozeninová párty Davida, Nitrise a jejich společného výtečného kamaráda Gapy v intimní atmosféře ostravského klubu KLID, který zaplnili naši kamarádi a známí.
Po Equippě - zahráli jsme tři songy Novou písničku, Maelström a En día del Muerte - nastoupili brněnští RUBALS. Pak vypuklo peklo ... :-)
květen - červen 2008 - Nová zkušebna
červenec 2008 - únor 2009 - Zkoušení, diskuze o tvorbě, stylu, babách a vysedávání po pajzlech :-).
18. 4. 2009 -20.-tý koncert - Olomouc klub Garch ( 40. let od narození Tomáše L. )
Přijeli jsme spolu s Rubals rozproudit ( ... no my spíše jenom více nenasrat :-) ) pozvané a náhodné hosty známeho olomouckého jazzového klubu Garch dorazivší na soukromou narozeninovou párty. Povedlo se ( až na trochu slabší zvuk zpěvů ) a byli jsme pochváleni hosty, oslávencem i náhodnými posluchači. Rubals váleli po nás. Pokud si ještě něco pamatuju, tak se domluvilo několik koncertů ..... Pak už jenom mám ve své paměti uložené odlesky hořícího absynthu B52 v tých očích .....