Filip Obr - zpěv, kytara

matt diesel- kytara, zpěv

Plakát pro pořadatele je možný stáhnout tady.

Kapitola 4: Focení

Sedíme takhle ve zkušebně a najednou si říkáme, kdy jsme naposled fotili kapelní fotky? Byla nám až hanba, když jsme dospěli k podzimu 2007, což bylo tehdy, když jsme začali hrát s Bubakem. To jsme si řekli asi v červnu, ale nějak nebyl čas a ani nápad kde to zrealizovat. Pak nás ale okolnosti donutily skutečně do toho šlápnout, protože to bylo potřeba na víc věcí (třeba na kartičky pro fanynky - tam stačí pouze moje sólová :D). Orb teda přišel s nápadem, vyfotit se někde ve výloze. Jako taková výlohová bašta je u nás v Pardubicích Afi Palác v centru. Zašli jsme tam a poptali se. A nastaly první komplikace, ženská řekla, že se musíme zeptat vedoucí, která tam nebyla. Po chvilce (rozuměj tak 45 min.) přišla a že to nepujde, že už to někdo dělal a něco nevyretušoval a bla bla, takže nastoupil na rychlo plán B. V tom baráku jsou tam zezadu k poliklinice takový dveře, co se otáčej jen když tam někdo jde, jinak stojej. Tam by byly super fotky, ale jak udělat aby se netočily? No nakonec to bylo tak, že filee si tam stoupnul a bubák zmáčknul takový to bezpečnostní tlačítko na zastavení. Což o to, fotka by byla dobrá, ale nám se nepodařilo ty dveře rozchodit zpátky a nasrali jsme při tom asi 20 lidí, kteří chtěli projít sem nebo tam. Dveře nešly za boha rozběhnout a tak to nějací mlaďáci nakonec otevřeli silou. Tím jsme ukončili kapitolu Afi :D, kde se nám podařilo tak akorát rozbít dveře. My jsme ale ty fotky fakt potřebovali, tak jsme si opět řekli, proč něco neporušit a vlezli jsme tam vedle Afi na soukromej pozemek. Je z toho docela hustý foto, ale nám se to furt nezdálo, tak jsme se přesunuli do třetí destinace - tzv. plesnivého dvorku. To je zajímavá lokalita, která mě jako dítě hrozně fascinovala svou atmoškou. Kdo ví, kde je v Pardubicích Kutil ve Sladkovskýho ulici, tak za ním jsou takový netknutý socialistický baráky, plíseň jedna báseň :)). No ideální prostor, lepší už by byl snad jen hotel na nádru, ale tam to je za těžký love :D. Tak jsme se dali do focení - zde poprvé zmíním naší slečnu fotografku Meruňku, zároveň přítelkyni Fileeho, která nás fotila. Vzniklo pár fotek, které si můžete prohlídnout ve fotogalerii a my jsme se přesunuli na poslední místo, ke skladu Harmony music pod Albert. Tam jsou takový obrovský větráky, což je hlavní prvek, kvůli kterýmu tam má cenu fotit. K tomuhle místu se váže taky dobrý story, když jsme tam přišli, tak tam byla skupinka kravaťáků a vyptávali se, co to fotíme, tak jsme si z nich trošku vystřelili (hlavně bubák  :D) a potom přišla hlavní postava. Rómskej houmlesák, kterej to pobaveně sledoval celý. Měl taky svoje destinace, jako my na focení, akorát ty jeho se skládaly z popelnic. Světe div se, z každý něco vytahnul. Jednou to bylo nějaký železo, podruhý z poloviny plná Cola. Tady člověk vidí, jaký to asi musí bejt hustý bejt bezďák, přitom není zase tak těžký se jím stát. Jojo život není prdel, každopádně ten týpek mi připomínal Saí Babu, nevim proč, ale měli něco společnýho. Tak třeba se na nás přišel sám veliký podívat :-). Tady vzniklo taky pár fotek a tím bylo focení u konce. Uvidíte je ve fotogalerce tady i na FB, myslim, že je se na co těšit :-). Ještě jednou, my děkujem Merunce a vy užívejte zbytek prázdnin a v září na koncertech čau.

MD

Kapitola 3: Atom Bar a jiné kapelní prostory

Tak vás tu vítám takhle o prázdninách u další kapitoly, která, jak jsem už naznačil minule bude o naší zkušebně a zároveň provizorním studijku. Jak jsme se k ní dostali je v podstatě zahalené v mlze, ale největší zásluhu na tom má Bubák, kterej to vlastně vyjednal (v tý době hrál ještě s jednou bandou a ti tam původně zkoušeli s náma, ale pak se rozprchli a tak zkušebna zústala nám). Před tím jsme zkoušeli u Bubáka v garáži a to mělo taky svoje kouzlo, hlavně proto, že když jsme spolu začli hrát tak byl listopad a v garáži jsme pobejvali dost často, což mělo za následek omrzliny a jedinej komu nebyla zima byl opět bubeník :-), protože se nejvíc hejbal. My na tu garáž ale vzpomínáme rádi, protože jsme tam udělali historicky největší kus práce, během tejdne jsme se naučili s bubákem hrát asi 10 písniček a hned jsme měli první koncert. Pak jak jsem už psal jsme se zhruba v lednu/únoru přestěhovali do Atom Baru. Teď objasnim ten název, je to bejvalej atomovej kryt v DK Dukla, kde za socialismu existoval bar, kterej si říkal Atom Bar. Vydedukovali jsme to z cedule, která visí nad prvníma pancéřovejma dveřma. Kdo byl někdy vevnitř, tak si musel všimnout, že je po zdech rozvěšeno spousta plagátů z doby normalizace, na kterejch figurujou samý zasloužilí umělci. Byl tam hroznej bordel a nám to vlastně až do dubna tohohle roku nijak nevadilo, ale jednou jsme si řekli, proč bysme to tu měli mít takhle zasraný, když to můžem trochu zkulturnit. Tak jsme se do toho dali a byl to teda mazec, ale teďka to tam vypadá skutečně pěkně, což ovšem víme jen my, protože jsme zakázali jakýkoliv návštěvy během zkoušek a jindy se tam nedá dostat. Tímto bych za celou kapelu chtěl poděkovat Martě, že nám dala k dispozici dvě křesla a postel, kterou chtěli doma vyhodit. Pak jsme se ještě vybavili pohovkou, která ležela u popelnice, jenomže byla totálně prochcaná deštěm, tak jsme se jí pokoušeli sušit, ale nic nepomohlo, takže teď stojí vedle vchodu a čeká, až jí odnesem zpět k popelnici. Tímto bych chtěl poprosit čtenáře a fanoušky, kdybyste vyhazovali pohovku, napište někomu z nás a my si jí rádi vezmem, hodila by se nám tam :).

Třetí takovou "zkušebnou" je moje chata. Respektive je to chata mojich rodičů, ale my tam občas jezdíme, třeba když chcem namakat nový věci nebo tak. Má to tam docela dobrou atmošku, je to pod kuňkou a dobře se tam paří. Což není zase tak dobrý pro mě, protože tam pak musim uklízet :-D. Když si vzpomenu na legendární slavení čarodejnic tam, tak se divim, že se nic nerozbilo a nikdo nic nezničil. Měl jsem teda strach protože bubák chrápal jak motorovka (a to bez prdele :D ), ale celá ta akce byla tehdy fajn. Teď aktuálně jsme v přípravách na koncert v ponorce, kterej bude 4.září a uslyšíte dost novejch věcí, docela jsme to obměnili a zanechali jen takový ty starý prověřený songy :). Máme v plánu i obyvákovej koncert v doli, ale asi až po prázkách, to se ještě uvidí. 

Opět musim podotknout, že kdo to dočet až sem, tak je dobrej, spousta žvástů, ale nakonec takhle po částech odkrejvám info o kapele :-). Jetště jedna věc, videjko z nahrávání si můžete pustit hned na úvodní stránce :-).

Mějte se a příště zase čau. MD

Kapitola 2: Nahrávání

Tato kapitola bude, nadšení čtenáři o nedávném nahráváním, nápadu na jeho realizaci a následném uskutečnění.

Začnu nejprve onou ideou. Kdo třeba působil někde v nějaké kapele nebo jiném uměleckém uskupení, tak ví, že umělec je nucen vynášet kůži na trh. V případě kapely je to koncertování a občas nahrání nějaké té nahrávky pro ucho posluchače. V podstatě od února 2008 jsme nic nenahráli a přitom vzniklo dost nových písniček, tak jsme to jednoduše chtěli zaznamenat. Měli jsme zrovna před koncertem na Dukle, na kterým nám dost záleželo a tak jsme udělali důkladnou přípravu (tj. zkoušet jak nejvíc to půjde) a to se projevilo hlavně na tom, že jsme se znova sehráli tak, že (aspoň my to tak cítíme) kapelní chemie opět funguje jak má. Tohle je věc se kterou se potýká uplně každá kapela, těch nejlepších nevyjímaje. Prostě to nejde jen tak se sejít a hrát, lidi si mezi sebou musej vybudouvat nějaký pojítka a pokud je vše ok, tak prostě víš, co si můžeš dovolit a ostatní to nerozhodí. No a tohole dosáhneš jenom pokud bude kapela hrát co nejčastějc spolu. Tohle je taky nejčastější příčina rozpadu kapel a stagnací a podobně.Každej má nějakou vizi a je to víceméně o tom dát to dohromady :). Jak jsem napsal nahoře, hráli jsme hodně a opět se dostavila ta chuť do toho jít, to je taky taková perioda, ale o tom napíšu třeba jindy, tyhle periody proběhly i v Concitare, je to prostě normální, celej život máš takovou sinusoidu (ještě že né tangentoidu :)). A abych dlouho nechodil okolo toho, co je vlastně námětem druhý kapitoly,tak pojďme do toho.

Onomu nahrávání předcházelo zakoupení pořádný zvukovky, protože jsme se rozhodli si tyhle demáčky nahrávat sami, bylo nám líto víceméně vyhozenejch prachů za studio typu toho, který vlastní majitel všech nemovitostí v Hradci. Má sice perfektní výbavu, ale přístup zaostává za výbavou hodně daleko (asi jako kdybys závodil s trabantem proti porsche - do cíle dojede oboje, ale každý trochu jindy - u nahrávek každá v trochu jiný podobě). Koupili jsme tedy zvuknu a v takřka amatérskejch podmínkách v našem "studiu" Atom Bar (proč je to takhle pojmenovaný napíšu v příští kapitole :)) jsme nahráli nástrojový party. Pár dobrejch zážitků z toho nahrávání je, dokonce i nějaký to video na youtube (hledejte můj kanál, nebo se podívejte na facebooku, tam je to taky). Prvotně jsme chtěli nahrát jen 2 věci, ale nakonec se dostalo na 3. Vokální party se nahrávaly jindy, protože jsme to nechtěli za prvé motat najednou a navíc když máš po 5 hodinách nástrojovky jít zpívat, tak to za moc nestojí. Po nahrání vokálu přichází to nejhorší. Míchačka a mastering. Spousta nezasvěcených lidí (nemají se jak zasvětit, tudíž je to vlastně normální, že jsou nezasvěcení) by si mohla myslet, že jenom nahraješ všechny nástroje, zazpíváš a je to hotovo. Takhle to ovšem není, existuje strašná spousta afterefectů, který je možný na nahrávku použít a proto zní nahrávka ze studia jinak jak naživo. Je to laborace zkoušení a člověk může mít třeba představu: "Jo sem bych chtěl to a to" a nakonec zjistí, že je to uplně nahovno. Tady je výhodou studia, že můžeš neomezeně zkoušet, ale vybírá si to daň na tvejch uších. Nepřetržitej poslech a soustředění se člověka tak oblbne, že je pak schopnej celou nahrávku poslat do hajzlu s tím, že se mu to vůbec nelíbí. Pak se ráno probudí a zjistí, že to vlastně tak špatný není. Tohle je věčnej problém a každej s tim bojuje po svým, my třeba tím, že neděláme unáhlený závěry :-)). Tahle procedura nám zabrala mnohem víc času, než samotný nahrávání, naštěstí jsme na to toho času měli kolik jsme chtěli. Výslednou nahrávku jsme ještě jednou rozkuchali a udělali trochu jinak. Pak už následovalo "hození" písniček sem na BZ a poslechnout si reakce od vás - posluchačů, za které, ať už byly jakékoliv, děkujeme. Zhruba po týdnu jsme stáhli písničku Uvadlá a to hlavně proto, že jsme jí maličko pozměnili aranž a tak chceme, abyste jí znali takovou, jaká bude ve finální podobě. Nenecháme vás dlouho čekat a brzo jí sem vrátíme :-).

Tak pokud jste opět dočetli až nakonec, tak vidíte, že to není zase taková sranda něco nahrát a nošení doslova kůže na trh není med, čímž ovšem vůbec neříkám že jsme hluší k negativním názorům, spíš jsem jen tak napsal kolik je to práce, abyste to věděli :-).

Tak dobrou a u příští kapitoly zase nashledanou :). MD

Kapitola 1: Historie

Možná by někoho zajímalo, jak jsme se vlastně dali dohromady. Pokusím se to teda napsat tak, jak si to pomatuju, nezaručuju věrohodnost, ale protože budu asi jedinej, kterej to píše, tak mi musíte věřit :). Věci se seběhli tak, že já (MD) jsem nastoupil v roce 2005 na gymnázium v Mozartově ulici v Polabinách do prváku. Už jsem nějakou chvíli hrál na kytaru (od zhruba deseti roků) a potkal jsem tam solužáka Zbyňka. Hrál na elektriku a já jsem byl chtivý kapely, ačkoliv jsem s tím neměl žádný zkušenosti. On mi představil Filipa - potencionálního zpěváka. Tohle se stalo o vánocích 2005, domluvili jsme se, že si někdy pujdem zahrát, ale v postatě se tak stalo velmimálkorát, takže první kapelní stagnace :)). Tehdy jsme ještě měli takovej připitomělej název (ostatně dneska máme taky) a to Face in the Space. Už ani nevim, kdo to vymyslel, každopádně něco dít se začalo až po prázdninách v roce 2006.

Teď trochu separátně zmíním, co v tý době dělali chlapci :-). Znám to jen z vyprávění, takže tady budu ještě nevěrohodnější. Bubák bubnoval v garáži a snažil se dát dohromady Led Zeppelin (snad jsem to napsal dobře) revival.

Filion a jeho počítač hráli techno (viz. foto)  a zároveň takové glosy na kytaru v divadle Katastrofa. Tím je myšleno to, že účinkoval na představeních jako hudební vložka. Exceloval s písněmi jako Holubi nebo Hej big bratře :-)). K poslechnutí jsou ty fláky na profilu Orbovi Hity.

No a tak mi jednou takhle volal, že by chtěl, abych hrál s ním v pořadu Zdravíčko. Já jsem tuto velelukrativní nabídku přijal a tak jsme hráli náš první koncert :-). (viz foto)

Potom jsme to rozjeli ve velkým - přišli další koncerty, já jsem si koupil baskytaru, Orb si koupil lepší kytaru. Začli jsme se menovat Concitare (Mechanismus). Ale pořád naší kapele něco scházelo. A to něco byl tlučbuben (rozuměj bubeník). Zde se  projevila naše první špatná zkušenost s inzeráty - pokoušeli jsme se na inzerát ulapit známější i neznámější bubeníky a nepovedlo se nám nic. V podstatě jsme ale nastoupili do vlaku koncertů, protože jsme s divadlem Katastrofa i sami odehráli dost akcí. Tím se v časové linii dostávám k prázdninám 2007.

Opět paralelně s tím napíšu něco o Přemkovi. Aniž bych ho znal, tak jsem si potom, když s námi začal hrát vybavil, že jsem s ním chodil na podzim roku 2006 do tanečních. Vybavuju si to proto, že byl hrozně vysokej a měl hrozně dlouhý vlasy. Připomínal mi Davida Grohla (vidíte bubeník se pozná :)).

Pokročme teda na podzim roku 2007 - ano všímavý čtenář si určitě všimnul, že všecky zajímavé a podstatné události okolo Concitare se motají okolo podzimu (nedávno pronesl F.O. glosu, že jsme se stejně měli jmenovat Podzim :D ). Jednoho sychravého večera seděl Filip Orb v hospodě Taxis a čirou náhodou tam potkal Bubáka. Prej to, že je bubeník poznal hned protože znáte to, ty bubeníci jak si furt klepou nebo tlučou, to nejde přehlídnout :). Domluvili se, že si s náma zahraje a uvidíme... Sešli jsme se teda v garáži (viz foto) a začali makat, protože za tejden byl koncert a my jsme chtěli hrát s bicíma. Tvrdě jsme dřeli (a teď si nedělám prdel) abysme to všecko stilhli nacvičit. Nakonec to dopadlo v pohodě a koncert se lidem líbil. To nás motivovalo dál.

Tak jsme další rok hráli a dělali na novejch věcech a zase se nám zdálo, že něco schází.  To něco byla tady sólová kytara. Tak jsme se pídili, kdo by nám hrál na sólovku. Mě se vždycky zdálo, že elektriku má doma každej kluk, jenže jsem nastolil tvrdé podmínky :), prostě abychom nebrali támhle každýho Jantara Kadince z Lánů na Ďůlku (pokud tam skutečně někdo s timhle jménem žije, tak ať to nebere osobně). No a co se nestalo - opět osudový podzim. Kdo nás trochu zná, tak ví, že si každej nějak přividěláváme. Bubák třeba občas na stavbě, já (kdysi) hraním pingpongu na celostátní úrovni  - bohužel už nemám čas na to, abych trénoval a udržoval výkonost, no a File Orb má 5 let kadeřnický školy, tak stříhá. Jednou takhle stříhal Radka (stavitel kytar a nejčastější návštěvník vinárny Pettitr France, ještě s jeho kámošem a kytaristou Ready Kirken Michalem Mrázem) a s Radkem přišel i Richard Roučka, známý pardubický kytarista a zpěvák, kdysi působící v kapele Silver Rain, dnes The Rain brothers. F. mu dal naše cedečko a on řekl, že nahraje solovku a zkusí s to s náma. Tak jsme se najednou octli ve čtyřech. Richardův přínos do kapely byl patrnej, protože začal cepovat, hlavně Bubáka, což ovšem s odstupem času vidim jako pozitivum, protože to posunulo kapelu zase někam jinam. Ten podzim byl taky zvláštní tím, že jsme se přihlásili do Hudební ligy města Pardubic.

Když už nic, tak nám to zajistilo docela pravidelný hraní, plus jsme hráli kde jsme si to sehnali a kapela se pomalu, ale jistě začala připravovat na další nahrávku. Po skončení HLMP nám Richard řekl, že se stává firemním hráčem Tech21 a ESP a tak že k tomu nemůže stíhat ještě dvě kapely. Samozřejmě nás to na jednu stranu mrzelo, ale zase jsme chytli chuť makat a jakoby začínali od nějakého relativního "znova". To už jsme na jaře roku 2009. Ještě jedna krátká epopej proběhla a opět to byla inzarátně neúspěšná. Dali jsme inzerát na kytaristu, ale Richard nasadil laťku hodně vysko. Nakonec jsme se rozhodli, že si to dáme ve třech. Uzpůsobili jsme tomu i živej projev, kterej je hodně o energii (aspoň my si to myslíme :)).

Píše se červen 2009 a my jsme nahráli novej demáč, kterej jest k poslechu na tady na BZ. Co bude dál, to bude taky napsaný, slibuju, že budu pokračovat v jakýmsi "blogu" a dál psát.

Kdo to dočet až se, tak ho upřimně obdivuju, ale aspoň ví, jak to s náma vlastně bylo a je :).

Tak zase u příštího článku Matt Diesel

Kapela nemá žádné koncerty