Kterak se z Braku stalo SBK
Po dlouhých měsících jsme opět vyrazili na koncert, tentokrát až na samotné hranice (kraje Vysočina), do malebné obce Svratka. Naším cílem byl klub slibného názvu Plísňák, kde jsme se měli zhostit role předskokana místní hardrockové legendy SBK (neboli Svratecké blicíkomando). V průběhu večera se ukázalo, že by nám toto jméno také velmi slušelo, o tom ale až později.
Sobotní koncert byl prvním po narození Esterky Jelínkové, která se už brzo stane naší druhou kytaristkou, až kromě dudlíku udrží v ruce i trsátko. Z důvodu této slavné události jsme se spíš než na zkoušky spolehli na léta praxe, sbalili jsme nástroje, jednoho světelskéhochemika, co šel zrovna kolem, a vyrazili jsme vstříc dobrodružství.
Klub Plísňák se nachází na ulici Revoluční v suterénu místní sokolovny, je tvořen větší místností, kde se hraje, menší místností, kde se pije, jednou mříží a pěti zákeřnými schody do zatáčky. Lidé jsou v tomto kraji velmi příjemní, usadili se, usmáli se na nás a mohli jsme začít. Odehráli jsme svých dvanáct písní do kroku i do skoku, i přes občasné výpadky paměti jsme vždy dokázali skladbu dokončit všichni naráz a naše nasazení vybudilo trojici přihlížejících i ke zběsilému circle pitu. Naštěstí až na konci, v tom rozvířeným prachu by se pak chudákům umělcům, kteří byli už po půl hodině na konci svých sil, blbě dejchalo.
Naše místo následně zaujala již zmiňovaná legenda SBK, která trochu zvýšila věkový průměr, zvolnila tempo a proměnila tematiku textů – tolik skladeb o alkoholu naráz jsem asi v životě neslyšel. Autenticita z jejich vystoupení přímo tryskala, není asi pochyb, že písně měly z větší části reálný základ. Zkušenosti byly znát: když po dvou hodinách kapela končila, vypadala stejně svěží jako na začátku.
Mezitím ovšem zbylé dvě součásti Braku stihly vypít na baru asi dva litry rumu (každej z nich). Malá naděje svitla, když rum došel, ale bohužel někdo prozíravý dovezl nové zásoby. Po další hodině vyplněné obnoveným pitím rumu a více či méně rizikovými diskusemi s místním hip-hoperem se podařilo dostat všechny zúčastněné do auta a odjet.
První zastávka přišla už po osmi kilometrech. Osoba K opustila vozidlo, aby mohla zvracet venku, osoba R otevřela jedno oko a tázala se: „Jsme v Okrouhlici, nebo už ve Vsi?“ (Pozn. řidiče: do Okrouhlice to bylo ještě šedesát kiláků). Další zastávky následovaly pravidelně každé dva kilometry a osoby K a R se ve svých aktivitách důsledně střídaly; nakonec naštěstí dotyčné přemohl spánek. I tak se zpáteční cesta natáhla na dvě a půl hodiny a bez pomoci ochotné osoby L, které tímto nesmírně děkuji, by asi byla ještě delší.
Celkově je nutno hodnotit výjezd do Svratky jako nadmíru zdařilý, přijedeme zas!
