S laskavým svolením autorky, zveřejňuji (rád)
Reflexe experimentu Kontrapunkt
Jak s odstupem času poslouchám projekt Kontrapunkt a čtu všemožné komentáře a vzpomínky jeho hlavního iniciátora Igora Gaury, dovolím si vyjádřit se též… Mimo jiné k tomu, proč je pro mě Igor dost možná osamělý, ale výrazný zástupce čeledi “Experiment a progresivita“ jablunkovské hudební fauny a flóry. Nesnažím se tak o nějakou hudební recenzi jako spíše o vyzdvižení smyslu takových projektů.
Čistě hypoteticky - Kontrapunkt mohl být měsíce promýšleným koncepčním albem s pevným hudebním podkladem pro texty přesně poskládanými do mozaiky jediného obrazu. To vše pečlivě zaznamenáno ve studiu. Nejlépe též obrazem, ve formě vkusného DVD, u příležitosti nějakých městských slavností, jak je u nás dobrým zvykem.
Čistě prakticky – se tak nestalo…
Kontrapunkt ovládl EXPERIMENT, hurá! Igor neváhal vrhnout do studia muzikanty, kteří spolu nezkoušeli a nedomlouvali se, jak písně zaranžují.
Kdo nahrával druhý, poslouchal toho prvního a přemýšlel, co právě v tu chvíli může sám nabídnout jako hráč a co zrovna v téhle písni „slyší“, že by tam mohlo být. Za výtečné podpory a asistence Marťase a Čepiho se to pak snažil ze sebe jaksi dostat.
Kdo nahrával poslední, možná už radši nikoho neposlouchal…
A v tom přichází transcendentní Igor, Deus Ex Machina, který to má vlastně všechno pod palcem a mne si ruce nad tím, co vyvedl. Tedy příkladem: že si vyžádal od Anežky anglické texty, čímž rozbil koncept Ivana. Že tu přidal nějakou úchylárnu, čímž odpráskl původní plán Anežky. Támhle nechal Čepu řádit na bicí, čímž jemně zaútočil na umělecký záměr a cit jiného spoluhráče, řekněme Ondry, znamenitého to houslisty. Jinde zase nechal Lukáše, aby pochopil ten tajemný groove, co má Anežka na mysli a myslí si, že by chtěla, aby ho hrál na basu, jenže vlastně neví, jak a jestli to vůbec jde. Dokonce přinutí všechny zúčastněné muže, aby se doznali k pletkám s jakousi Magdalénu ve formě fakt divného reggae, (jaké bych rozhodně nečekala po zhlédnutí temně mysteriózního ztvárnění alba v ilustracích Terezy…).
Tolik k pokusu o líčení atmosféry vzniku alba z mojí perspektivy.
Ta se časem rozšířila. Teď vidím, jak chytré bylo Igorovo rozhodnutí nechat ega všech interpretů, ať… si prostě s nimi…nějak poradí. A myslím, že v průběhu jeho experimentu jsem pochopila, že je často třeba ta ega odložit a sloužit celku, a že nám možná jde o to, aby to nebyl až tak velký mišmaš…?
Možná ještě vyšší perspektivy dosáhneme ve chvíli, když si řekneme: Proč ne? Ten mišmaš je možná výsledkem zajímavého procesu a možná naplněním autorovy intence. Igor nám již svou předchozí tvorbou („Áááá…Ty jsi tak hodnáááá“) naznačil, že se nebojí experimentovat a otázku „Co na to řeknou lidi?“ si nejspíš nepokládá a dobře dělá. Rovněž je zřejmě dostatečně ozbrojen vnitřním klidem vůči dotazům: „Co to má za smysl, něco nahrávat, a pak s tím ani nevystoupit?“.
Jo, má smysl, odvážit se ukázat svou tvorbu, ačkoli v ní třeba posluchači nerozpoznávají obrysy pro ně dosud známé (=přijatelné) šablony. Jen kdyby těch možností měli více… a důvod k zamyšlení by se dostavil. Třeba důvod k žánrové toleranci (nebo dokonce otevřenosti??? Nic proti heavy metalu…).
Igor to nejspíš všechno ví, protože jeho pozice „exota“ v okolním hudebním děním je až příliš nevděčná a demotivující na to, aby tomu tak nebylo. V mých očích jeho experimenty mají smysl. S potěšením jsem jedním takovým prošla.
Nějak mi dochází, že v porovnání s muzikanty jeho ražení ze mě činí můj úprk z rodného města zbabělce a velmi nezasloužilého umělce…
Anežka
