Taková velká věc, to není jen tak.
In commemoratione omnium fidelium defunctorum
2.11.2013 23:55
Pouštíme zatím jen do virtuálního světa NAŠI NOVOU DESKU
Rapsodie o smutné lásce
http://thesoundofbiblicalviolence.bandcamp.com/
Deska i s B stranou bude brzy k dostání na kazetách u našeho vydavatele Obsedante! a u všech dobrých prodejců s hudbou :)
Fluff fest
To bylo tenkrát, když jsme přesvědčily Vencla, aby přijel 230 km a mohl nás odvést na 60 km vzdálený koncert, kde jsme měli být s 6hodinovým předstihem a přijeli jsme s předstihem předstihu. Následně jsme několik hodin pobíhali po areálu a hledali Stargate, všichni mluvili nějakýma cizíma jazykama a vypadali stejně, takže jsme si je pořád pletli. Pak už jsme byli tak nasraný, že jsme se demonstrativně cpaly salámem, nalejvali absinthem, hulili jak fabriky a doufali, že si nás tak aspoň někdo všimne. Všimla si nás slečna, která nás upozornila, že parkujeme v prostoru pro kapely. Nakonec jsme dostali pokyn hledat Budulínka, a tak jsme se seznámili s Jakubem Ďuraškem. Ten seděl v mobilním kanclíku plném applů a konečně nám udělil povolení k pobytu, podal nám obálku s nápisem Goodbye Biblical violence. Když nám konečně přidělili stan a stůl, tak jsme se začali s baterkou v hubě několik hodin pilně připravovat. Takovejch sprostejch slov svět neslyšel, obzvlášť, když jsme se půl hodiny snažily otevřít obal na kytaru na stranu, kam nevedl zip. Pak jsme tam v tu jednu hodinu ráno hrály, pěkně na hovno. Ještě jsme se tam seznámili s Martinem Šafářem, ale o tom jindy.
Velká kultura na malém městě aneb skautům vstup zakázán
Uff, už je to za námi, fakt jsme to dali. Abyste pochopili míru našeho utrpení, chtěly jsme vymyslet nějakou slavnou historickou oběť, ale napadlo nás jen ukřižování Ježíše Krista, ale to už nám přišlo trochu přes čáru. Chápejte, my jsme totiž v Horažďovicích vyrostly. Trochu jsme tušily, co se ten večer bude dít, ale ukázalo se, že jsme byly naivní optimistky. No nic, přežily jsme to a myslíme, že nás to posunulo o velkej kus dál, takže jsme za to nakonec vlastně rády. Tímto chceme poděkovat lidem, pro který nás ten večer těšilo hrát: Hance, Venclovi, Ondrovi Fišerovi, Michalovi z Vinárny, Adamovi, jeho ženě Mahuleně a sobě navzájem. A teď něco skutečně důležitýho. Ty vole, hrál u nás Aran Epochal, chápete?! On tam klidně stál a hrál, jakoby se nechumelilo. Nějaký sofistikovaný kecy o GNU jsou úplně mimo mísu, protože Aran Epochal, to je úplně jiná liga, nejvyšší, existenciální. Za tohle to stálo!
Setkání v lese
Bylo to šamanský, hrály jsme v hnízdě a cítily se ten večer jako největší hvězdy, dostaly jsme po koncertě vizitku a nabídky na další koncerty. Bylo to trochu bizarní. Přijely jsme tam po přednášce tramvají, a pak hodinu čekaly, než nám přijedou nástroje. Mezitím nás pořadatel uklidňoval, že není kam spěchat. Pak už jsme jen pár hodin vymotávaly kabely z hnízda a mohly začít hrát. A vlastně jsme po dlouhý době ani nehrály na hovno, ale na kytary. Trochu se nám teda vyměnily skříňky, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Po koncertě jsme vyslechly spoustu veskrze přínosných připomínek: třeba kolik let Jarka studovala hru na bicí, nebo jestli za náma fanoušci lezou voknem a jaktože nejsme buchty, co dělají jenom noise (to buchty je prej po ostravsku to samý co holky, takže v pohodě, ale nás to stejně po prácheňsku pěkně sere). Bylo pro nás potěšením, Marku Jakši, zahrát na tvé vernisáži, bylo to šamanský, byl to pěkný koncert takhle na zimu, na zimu, na zimu, na zimu, na zimu.
Tišice
My jsme tam hrály hrozně dobře a všichni tam byli hrozně milí, starosta nám přišel poděkovat, bylo tam úžasný teplo, točili tam malinovku a zvukaři, to snad ani nemohli bejt zvukaři, to snad ani nemohli bejt lidi, ten zvuk, ta spolupráce, ta operativnost. To se nedá popsat, to se musí zažít! A Míša Milko, ten byl tak skvělý, že jsme mu odpustily i jeho laxní přístup k Mudhoney (edukativní okýnko pro Míšu Milka: Míšo Milko, existuje jen jedna jediná kapela, která je lepší než Mudhoney, a to jsou Mudhoney! www.mudhoney.edu ).
Záboří
Hospůdka pěkná, Sudety jako dřív. A co dál? Zase jsme hrály na hovno, starosta se vůbec neuráčil přijít, ale Brohe a Standa jsou objektivně hrozně milí chlápci a všechno ostatní je možná jen náš subjektivní pocit.
Noise party
Po tolika letech z trochu jinýho úhlu pohledu, ale stejně dobrý jako vždycky. Hluboký šumavský lesy, letní tábor, bezesná mrazivá noc, ráno s absinthem na zahřátí. Sice je to trochu hloupý, ale stejně nejvíc bylo sedět první večer s těma kapelama a vděčně se cpát gulášem, v tu chvíli jsme si připadaly fakt jako kapela, o tom jsme totiž vždycky snily. Zase jsme se tam všichni sešli a zase to bylo málo art a hodně o hudbě. Často na koncertech má člověk pocit, že hudba je jen součást životního stylu, ale v Budějicích má pocit, že to je život sám. Dost patetickejch keců, díky, en á á bé!
Nerady bychom někdy zapomněly na ten krásný víkend, kdy jsme hrály na Čermné, a protože, co je psáno, to je dáno, tak se do toho pojďme pustit, přátelé...
Za prvé, revoluční okamžik, vůbec poprvé jsme na svůj vlastní koncert dojely bez drajvra, úplně samy. Je to celkem fajn, proč taky nejezdíte 40, vy volové??
Už zase trapně děkujeme Venclovi, díky němu jsme tak hustý, že na třetím koncertě máme vlastního zvukaře, kterýho můžeme dvě hodiny otravovat s tím, že zvuk tý basy ještě není přesně to vono, jak si to představujeme. A on nám to jako fakt všechno vyladí,
jen by pro příště nemusel říkat: "Ten limit bych nevypínal." My bysme si teď aspoň nemusely připadat tak provinile, že jsme neposlechly. He he...
Děkujeme majiteli za kurva velkej stůl, o kterým se nám ani nesnilo. Vešel se nám tam kromě všech těch našich serepetiček dokonce i salát!
Díky publiku, který se kvůli nám vzdalo i rozkoukanýho fotbalu, na jehož konec jsme fakt nechtěly čekat poté, co jsme z nervozity obešly půl Šumavy a vykouřily půl krabičky startek během 10 minut. A taky za to, jak hrozně pozorně nás poslouchalo, což jsme
si uvědomily až později - to hrobový ticho bylo neuvěřitelný! A omlouváme se, že jsme neřekly ani slovo, ale my se fakt hrozně stydíme, když tam stojíme.
Taky jsme moc rády, že jsme prohodily pár slov s Toddem. Byl hrozně milej a my si vážíme toho, že jsme s ním ten večer mohly hrát.
Než jsme šly spát do toho třeskutého mrazu, zjevil se tam opět jako každý rok pan Vít a ubalil nám fakt pořádnýho špeka a neřekl u toho tradičně ani slovo, no jo, holt ví, co holky chtějí!
Naspaly jsme asi tak tři dlouhé hodiny ve skrčené poloze v autě, protože ve stanu se nedalo přežít, a začal krásný nový den.
Probudili nás hoši v sousedním autě, kteří si zrovna libovali nad tím, že není nic lepšího než si dát po ránu špeka, špekáček a Esgmeq! Druhý den ráno jsme usínali u skupiny Štěstí, ale i přesto tam Alžbět trochu chyběl... Naštěstí asi ve čtyři ráno
přišli k ohni kluci s hermelínama a v házení mouder ho zastoupili. Ty vole, do smrti nezapomene na Vraníka, který se tam oháněl svým nově nabytým ohonem a na Míru z Day After AFTER, ty vole jako chceme všechny ty fotky!!!
Vzkaz pro esazlesa, volové, příště než si lehnete ve spacáku ke 2metrovýmu ohni, tak si ověřte, jestli se kolem nepohybujou nějaký psychopati s pyromanskými sklony. Za život vděčíte naší nespavosti a ledovému klidu Míry V.
A nakonec musíme poděkovat tomu nejdůležitějšímu člověku, děkujeme Ti Berry za pátek, za sobotu, za neděli, za basovej aparát, za důvěru, za vstřícnost, za přátelství, za podporu, za pivenky, za guláš, za celou Čermnou a za všechno to, co vlastně ani
nejde říct, ale je to tam. V úctě TSOBV.
