Světlo i tmu světa spatřil jsem poprvé v roce 1974, přesně v den a chvíli, kdy Americký kontinent zasáhla jedna z největších přírodních katastrof v jeho historii, přezdívaná "Super Outbreak". Jednalo se celkem o 148 silných tornád, která udeřila ve chvíli mého narození na celé Spojené státy americké, od pobřeží Mexického zálivu po Velká jezera na hranicích Kanady. Zahynulo 330 lidí a 5484 lidí bylo zraněno.
Můj osud byl zpečetěn. Ač jsem veselé povahy, cosi temného a skličujícího usídlilo se ve mě už od prvních dnů mého života. V dětství se mé tělo, v častých blouznivých snech, točilo a vířilo ve strašných rychlostech a obrovských spirálách. Souvislosti mi začali docházet až po 30 letech, když jsem se o Super Outbreaku dozvěděl. To už je ovšem jiný příběh.
Hudba mě zajímala prakticky od chvíle, co jsem začal vnímat zvuky. Jakmile jsem se postavil na nohy, začal jsem omakávat tátův gramofon a kotoučový magnetofon. Netrvalo dlouho a naučil jsem se tyto líbivé přístroje ovládat. Poté už u nás doma hrála hudba od rána do večera. Přibližně v pěti letech jsem v sobě objevil smysl pro rytmus, neboť jsem neustále brával v kuchyni vařečky a ťukal s nimi do všeho co nějak zajímavě znělo. Posléze již bubnuji v obývacím pokoji do polštářů, do rytmu poměrně neznámé písně od Petra Nováka s názvem JÁ (singl 1969, druhá strana Dětský oči). Tuto píseň si pouštím stále dokola a učím se bubnovat. Postupem věku a v návalu dalších jiných zájmů tuto činnost opouštím (můj talent nebyl rodiči bohužel nijak rozvíjen). K bubnování se opět vracím kolem třináctého roku svého života. Z prvomájových mávátek strhávám fábory a z hůlek si vyrábím paličky k bubnování. Nyní již za poslechu skupin Accept, Helloween, Kiss, Iron Maiden atd. vyháním prach z matrací mé postele ve svém pokoji. Přibližně o dva roky později se potkávám v amatérském divadelním souboru AHA! s Martinem Braunerem přezdívaném Johny. Sníme o založení kapely. V roce 1991 kupuji svoji první bicí soupravu a s Johnym zakládáme kapelu HAKELDAMA. Johny hraje na el. kytaru a zpívá, já bubnuju a píšu texty k písním. Zkoušíme v legendárním rockovém klubu 001 v Lysé nad Labem. Zanedlouho přibíráme hráče na baskytaru Luďka Frankeho (ex KOKRMENT, nyní ZAUM). Nazkoušíme pár songů, ale zanedlouho se skupina rozpadá aniž by kdy vystoupila. Johny mě seznamuje se svými kolegy z práce, Radkem Carbochem (ZAUM) a Petrem Strukem přezdívaném Packa. Zakládáme kapelu CLOCKWORK MACHINE GUN. Radek Carboch hraje na baskytaru, Packa na syntetizátor, Johny na el. kytaru, zpěv a já na bicí. Zkoušíme v prázdné místnosti v domě bubeníka undergroundové skupiny LUCIDUM INTERVALLA (LP vinil "Lucidum Intervalla" 1991). Zkoušení se točí kolem neustálého přehrávání písní bývalé skupiny Hakeldama a neurčitých improvizací. Vzápětí začínáme při zkouškách experimentovat i s jinými "materiály" než hudebními. Kapela se rozpadá. Po nějakém čase přichází Franta Pecka (barman v klubu 001, ex KOKRMET - Saxofon, LUCIDUM INTERVALLA - el. kytara, zpěv) s nápadem obnovit svojí rozpadlou formaci LUCIDUM INTERVALLA. Franta zůstává na postu kytaristy, ovšem zpěv přebírá Johny. Radek Carboch hraje na baskytaru, já měním klasické bicí za perkuse a dva tympány, které jsem získal od proslulé skupiny ŽABÍ HLEN. Franta také doplňuje ansámbl o klávesové nástroje, které precizně ovládá Martin Malý, básník a bohém, častý návštěvník klubu 001. Zkoušíme u Franty v kotelně, dále pak v klubu 001, pod podiem v sále hotelu Král (nyní Music Club Calypsso) a nakonec v bývalé konírně na zámku v Lysé nad Labem. Po nazkoušení nového repertoáru vystupujeme na našem prvním koncertě (tuším v roce 1994) v Nymburku. Byl to hudební festival, který se odehrával na tamním fotbalovém stadionu. Několik let objíždíme kluby a festivaly v celé ČR. V roce 1996 nahráváme demo v klubu Mlejn v Praze, s názvem "Zažehni plamen v očích mých". Kapelu postupně opouštějí Radek Carboch, který je nahrazen Reném Dubovským a Martin Malý, jehož úlohu přebírá Hynek Varhaník. Poslední koncert se odehrál v klubu ROXY v Praze v roce 1998. Následně o rok později zahrajeme ještě na oslavě třicátých narozenin našeho fanouška a performera Jarmila Škvrny, kde v naší produkci vystupuje jako host houslistka Lenka Heřmanová (ZAUM). Poté Franta Pecka kapelu rozpouští.
Kořeny mého sólového projektu PROGENY OF RUINS sahají až do roku 1993, kdy dostávám k Vánocům malý syntetizátor CASIO. Již předtím jsem experimentoval s nahráváním různých rytmických zvuků, které jsem vrstvil pomocí mikrofonů dvou přenosných magnetofonů. Vymyslel jsem také vlastní sampler přehrávající zvukové smyčky. Díky nerovnosti a mírnému zvlnění gramofonových desek a lehce přizvednutému ramenu s jehlou (přenoskou), přehrával gramofon stále dokola pouze určitý krátký fragment, který jsem následně vrstvil opakovaným nahráváním z kazety na kazetu. Poté co jsem získal klávesy Casio, mohl jsem ještě k tomu vytvářet celé zvukové koláže a instrumentální stopy. Z této doby se zachovala demo nahrávka "TAPE OF CASIO". Jedná se o nahrávky z let 1993 až 1995.
Nová éra sólových projektů spadá do roku 1999, kdy se potkávám v Milovicích, kam jsem se čerstvě přestěhoval, s hudebníkem Romanem Stejskalem. V roce 2000 od něho dostávám program na vytváření a samplování hudby. Ihned začínám s programem pracovat. Nahrávám, vymýšlím a improvizuji. V roce 2001 vzniká koncepční nahrávka "DEJECTION SYMPHONY", pojednávající o věčném tématu "člověk a konfrontace s temnotou". Skladby se nesou v experimentálně industriálním duchu. Původně to měl být jen jednorázový projekt, ale poté, co Roman v tomto období ukončil tragicky svůj život, jsem se rozhodl pokračovat dál. Vymýšlím název PROGERY, což je odvozeno od vzácné nemoci Progerie a jde o syndrom rychlého stárnutí (např. desetileté děti vypadají na šedesát let). V roce 2002 skládám EP "GOD BLUE EYES" a je to taková kratší předzvěst dalšího směřování. Přibývají kytary, údernější rytmika a bicí, a vše stále plyne v temné atmosféře, což se následně promítne i v díle "LOVE IN HATE" 2002. Při dalším skládání kompozic, začínám vymýšlet neobvyklé postupy a složitější aranže. Snažím se v určitých částech a momentech vyvolávat dojem halucinace a blouznivých snů. Dávám si umělecké jméno GRIEFUS SUFFERUS a měním název projektů z PROGERY na ARGENTEUS CREPUSCULUM (latinsky Stříbrný soumrak). V roce 2003 již vzniká více vyzrálé dílo "EVERYTHING IS MIND", které je, i přes stále přítomnou melancholii, nepatrně odlehčeno. Rok 2004 je zásadní změnou jak v aranžích, tak ve výsledném zvuku. Měním název (již definitivně) na PROGENY OF RUINS a vzniká přelomová a propracovaná nahrávka "HEATHEN". Vyvrcholením smutečních záblesků, kde mezi těžkými černými mraky prosvítá i trochu naděje, je poslední počin z roku 2006, s názvem "ARGENTEUS CREPUSCULUM, kterým jsem jednou provždy završil své skladatelské ambice. (G.S.)